Událost,
o které se vám chystám povědět a která teď zpětně pro mě teprve nabývá většího významu, se odehrála v roce 1999, když
mi bylo kolem 14 let. Bylo by tedy dobré si na začátek něco říct o
tom, jaká jsem tehdy byla, stejně tak jako o atmosféře v
tehdejším světě pop-music a hudebního mainstreamu v Čechách
během 90. let obecně.
Byla
jsem tenkrát obyčejná holka z vesnice, co žila v domku s rodiči
a starším bráchou, který později odešel za prací do Prahy.
Měla jsem tehdy ještě pár fyzických handicapů z dětství, a
tak jsem byla spíš introvertní typ a příliš se nevěnovala
nějakým aktivitám s lidmi mého věku z mého okolí. Radši jsem
se doma schovávala za knížkami, občas se podívala v televizi na
nějakou hudební hitparádu nebo jsem si jen tak sama pro sebe
pouštěla muziku. Dokázala jsem strávit hodiny před rádiem s CD
přehrávačem a kazeťákem, ladit jednu stanici za druhou napříč
vlnovým spektrem a hledat songy, které se mi líbily. Ten přehrávač
jsem dostala asi v 11 letech jako dárek od bráchy, stejně tak jako
tehdy začaly pravidelné příděly CDček coby dárků k
narozeninám, Vánocům atd. Můj brácha se o muziku vždycky
zajímal víc než já, dokonce ve svých učňovských letech
pořádal venkovní diskotéky a párty pro široký okruh svých
spolužáků a přátel z okolí, takže měl vždycky větší
přehled o novinkách ve světě hudby než já, tehdy ještě
desetileté děcko.
V
České republice byla 90. léta obdobím, kdy byla pop-music (a různé
její odnože) takříkajíc všude. Hudební a taneční proudy ze
západu (především z Německa, Nizozemí a Belgie) se šířily
Evropou směrem na východ, do zemí bývalého „východního
bloku“, kde zaznamenávaly masivní úspěch. Nově vzniklé
soukromé stanice rádií hrály taneční, pop a disco hity od rána
do večera, v televizi běžely hitparády a různé hudební pořady
pro mládež, jejichž dramaturgie se omezovala na pouštění klipů
boybandů a girlbandů z Británie a USA; diskotéky a různé
taneční kluby vznikaly jak houby po dešti od metropole až po
poslední Lhotu, trh s tiskovinami přetékal křiklavými časopisy
pro mládež, které se věnovaly jak hudbě, tak i dalším oblastem
showbusinessu cíleného na mladé lidi, a pochopitelně to bylo i
období prvních obřích a masových koncertů západních hudebních
celebrit u nás. Každý na ně chtěl jít už jen z toho důvodu,
že to bylo „in“ a že předchozí generace tuhle možnost
neměly. Organizátory těchto mega akcí byla většinou česká a
zahraniční hudební vydavatelství ve spolupráci s německým
časopisem BRAVO!.
Ale i když se hudba valila odevšad, na druhou
stranu nebyla tehdy zrovna levná a snadno dostupná pro každého –
CDčko tehdy stálo kolem 700 korun, což bylo pro děcka mezi 10-15
lety bez jakéhokoli příjmu samozřejmě hodně. Takže se nouze
řešila tehdy právě i vysedáváním u rádia a nahráváním
náhodně nalezeného songu na kazetu nebo kopírováním z jednoho
originálního a pracně sehnaného CD na kazetu, bez ohledu na to,
jakou kvalitu ta nahrávka měla.
Taková
tedy byla doba, ve které jsem vyrostla. Ale jak jsem psala, chodit
na diskotéky nebo dokonce jezdit na tyhle hudební mega akce tehdy
nebylo nic pro mě. Mně stačilo pustit si jejich přenos či záznam
v televizi, případně se podívat na nějaké předávání
hudebních cen, ať už bylo odkudkoli. Byla jsem tedy v onom roce
'99 poměrně nadšená, když jedna z televizních stanic vysílala
přenos udílení hudebních cen „World Music Awards“ z Monte
Carla v Monaku. Slibovalo to přece jen trochu lepší podívanou na
mé tehdy oblíbené zpěváky a skupiny než neustále opakované
klipy. A právě tehdy, při čtení televizního programu v
časopise, jsem poprvé zahlédla i jméno jakéhosi ruského umělce,
který na oné události měl rovněž vystupovat či snad být
dokonce oceněn. Ale tehdy mi samozřejmě neříkalo vůbec nic.
Dokonce mě tehdy napadlo, že by mohlo jít pouze o pseudonym někoho
z obvyklých (byť méně známých) muzikantů ze západu, který se
jen snaží odlišit od ostatních. Že by v Rusku mohli mít zpěváka
či umělce, který bude hoden ocenění právě na západě, mě
samozřejmě tehdy nenapadlo vůbec. Tak moc impregnovaná hudebním
mainstreamem jsem tehdy byla.
I
pustila jsem si tedy onen zmiňovaný přenos z udílení cen WMA.
Což o to, probíhalo to zřejmě pro mě tehdy zajímavě a
slavnostně, dokonce tam snad byli i členové monacké knížecí
rodiny, čili událost vysoké důležitosti a reprezentativity...
ale na druhou stranu mi bohužel právě tenhle večer splynul s
tisícovkou dalších hudebních estrád a podobných předávání
hudebních cen, které jsem viděla později. Ono ani není divu –
tak jako všude se tam na pódiu střídali moderátoři i hudebníci,
které uváděli a kteří si tam přišli odzpívat svůj song,
převzít cenu a poděkovat publiku ve více méně otřepaných
frázích... Musela jsem se extra podívat, kdo tam vlastně byl, než
jsem začala psát tenhle článek, protože vystoupení Britney
Spears, Modern Talking nebo Rickyho Martina mi v hlavě opravdu
neutkvěly ani trochu.
Co
mi ovšem v paměti utkvělo, bylo právě jméno a vystoupení onoho
zpěváka z Ruska, kterého jsem do té doby neznala. Jmenoval se
Philipp Kirkorov. Čím se vlastně tak odlišoval od ostatních,
tedy krom jména a původu? V první řadě tím, že laskavému
publiku ráčil ve svém vystoupení ukázat aspoň nějakou
choreografii. Hýbal se, tanečnice kolem něj taky, a zdálo se, že
si to užívá mnohem víc než ostatní hudebníci, kteří se před
ním i po něm na tom jevišti snažili o totéž. Později jsem se
dozvěděla, že song, se kterým tam vystupoval, složil sám
speciálně pro tuhle událost. Měl nezvykle výrazný motiv piana a
svižný rytmus, takže i ta choreografie mohla být výraznější a
tudíž zapamatovatelnější. Což souvisí i s druhou věcí, která
člověka praštila do očí: vizuální stránka onoho vystoupení,
resp. kontrast mezi Philippem coby hlavním zpěvákem (který měl
dokonce převzít ocenění!) a vcelku běžným rojem tanečnic v
luxusně a sexy vyhlížejících rudých šatech. Jeho image se
tehdy obešla bez nákladného kostýmu, složitého účesu i
make-upu. Působil tam vcelku nevýrazně, jako šedá myš (byť s
nádhernýma očima a upřímným úsměvem) mezi tím hejnem
krasavic... a tahle myš prý v Rusku prodala za uplynulý rok 2
miliony alb, oznámili moderátoři. To bylo pozoruhodné už samo o
sobě. Natož když dotyčný působil, že si je takového úspěchu
dobře vědom a je na něj hrdý, stejně jako je vděčný publiku
za získané ocenění. Což ostatně potvrdil i ve své děkovné
řeči při přebírání ceny – konstatoval, že předávání cen
WMA má velkou tradici, že lidé v Rusku mají tradice strašně
rádi a že se proto on pokusí udělat všechno pro to, aby se
udělování této ceny jeho maličkosti stalo rovněž tradicí.
Nicméně
přenos předávání cen skončil, vypnula jsem televizi a neřešila
ohledně jeho obsahu či vystoupivších interpretů nic dalšího.
Ono ani svým způsobem nebylo jak, kvůli tomu, že naše média
byla tak striktně prozápadně orientovaná, mi nějaký Philipp
Kirkorov musel být ukradený, protože se o něm prostě nepsalo a
nemluvilo a internetové připojení u nás tehdy bylo ještě v
plenkách, takže jsem si ani nemohla nějaké další informace
dohledat sama. Takže jsem rezignovaně mávla rukou a vrátila se k
poslechu skupin a interpretů, které jsem poslouchala předtím. Jen
si ještě vzpomínám, že když televize později opakovala záznam
z přenosu udílení cen WMA, pustila jsem si ho znovu a tentokrát
už jen kvůli Philippovi, ne kvůli ostatním účinkujícím. Ale
to bylo zas na delší dobu vše.
Čas
šel ovšem dál, šla jsem na střední školu a později započala
svá rozvleklá univerzitní studia. Kvůli odchodu z domova a
přesunu na internáty, koleje a priváty jsem už neměla tolik
příležitostí sledovat televizní hitparády a hudební show, a
upřímně řečeno mi to ani moc nechybělo, stejně tak jako jsem
se poměrně snadno dokázala vzdát teenagerovských časopisů o
muzice. Dá se říct, že jsem současnou hudbu přestala poslouchat
úplně a držela se několika svých léty osvědčených a
oblíbených hudebníků. Časem jsem se i naučila používat
počítač, internetové připojení se taky postupně rozšířilo,
a tak jsem si i mohla jednou vzpomenout na Philippovo jméno a zkusit
si o něm něco vyhledat. Takže jsem někdy mezi léty 2001-2005
zjistila, že Philipp stále žije, stále dělá v Rusku muziku, byť
tedy v odpovídajícím jazyce a ne v té angličtině, kterou
zkoušel tehdy na WMA '99 v Monaku. Což byl taky důvod konce mého
tehdejšího zájmu o jeho osobu a hudbu, i když jsem si myslím
dokonce i zkusila nějaké jeho songy v ruštině pustit. Znaky
azbuky pro mě tehdy byly něco jako ostnatý drát, zkrátka jsem se
nemínila zabývat jejich luštěním. Neměla jsem na Rusko žádnou
osobní vazbu ani jiný důvod se ruštinu chtít učit, zvlášť
když do mě na jazykovém gymnáziu rvali horem i spodem angličtinu
a němčinu a ještě jsem si na čas přibrala francouzštinu. Ani
nikdo jiný kolem mě se o Rusko nezajímal, takže jsem vlastně
dělala jen to, co všichni, a o existenci Ruska přemýšlela jen
nad slepými mapami v hodinách zeměpisu nebo nad testy z dějepisu,
jedním uchem dovnitř, druhým ven. Tenkrát byli všichni u nás
myslím rádi, že už se děti a mládež nemusí ve škole ruštinu
učit povinně, vzhledem k politickým zkušenostem a neradostným
vzpomínkám, takže projevovat nějaký zájem tímhle směrem či
upírat pozornost právě na Rusko mohlo být i považováno za
společensky dost nemístné či minimálně podezřelé. Tolerována
byla spíš všeobecná ignorace „té země na východě“ a
nulové povědomí dětí a mládeže o ní.
Totéž
platilo i během mých univerzitních studií, nic mě ani tehdy
nenutilo se o Rusko začít zajímat. Odešla jsem tedy z univerzit
ruskou realitou takřka nedotčená, stejně tak jako jeho reáliemi,
historií, kulturou a mentalitou jeho obyvatel. Po odchodu ze školy
jsem si prošla nedávno dost náročným obdobím, už nejsem to
malé děcko skákající v pokojíčku u kazeťáku a kroutící
anténou rádia, příští rok mi bude třicet. Pořád ještě
ovšem odmítám věnovat větší pozornost současné české
hudební scéně nebo koukat na stupidní televizní hudební show a
estrády, ve kterých jeden umělec vypadá jako druhý a jejich
hudba zní obdobně. Spíš se teď čím dál častěji vracím v
myšlenkách do minulosti, právě do doby, kdy jsem vyrůstala, a
tedy i k hudbě, kterou jsem tehdy poslouchala. A tak došlo i k
tomu, že se mi opět po letech ignorace vybavilo jméno Philippa
Kirkorova a já ho zadala do vyhledávače. A právě ten moment na
začátku letošního června, kdy jsem poprvé navštívila
Philippovy nové webové stránky, spustil v mém životě řetěz
událostí, motivů, pocitů a nových náhledů na spoustu věcí
kolem, kterýžto řetěz pokračuje vlastně až dodnes. Pojďme se
na to podívat trochu detailněji:
Jako
první mě pochopitelně praštila do očí změna Philippovy image.
Jednoduše řečeno: ta „šedá myš“ z monackého jeviště, s
dlouhými hnědými vlasy, krásnýma očima a sladkým úsměvem, je
pryč. Je evidentní, že Philipp během těch 15 let, které od té
doby uplynuly, hodně experimentoval se svým vzhledem a že obrátil
svou pozornost k módě, stylingu a vůbec ke všemu, co souvisí s
vizuální stránkou hudebního showbusinessu a umění. Zdá se mi v
tom až poměrně dost perfekcionistický – což ovšem nevnímám
jako chybu, spíš naopak, jsem ráda, že má někdo zájem
nezanedbávat ani tuhle část hudebního řemesla a dělat ji
pořádně. Vlastně se ani tak nedivím, že k tomu u něj došlo –
pokud dlouhá léta pracoval na svém vokálním projevu, až dospěl
do momentu, kdy už mu stoupající a opakovaný úspěch dával
najevo, že lepší v tomto směru už sotva může být, mohlo mu to
dát prostor zaměřit se i na to vizuálno, tedy na to, jak vypadá
na jevišti a na veřejnosti obecně. Což udělal, začal se na
scéně prezentovat v nákladných zdobných kostýmech, přizpůsobil
jim i své oblékání v civilu, výrazně změnil účes, přibyly
mu vousy atd.
Je jasné, že těch uplynulých 15 let je na něm také
znát, vypadá teď mnohem dospělejší a zkušenější, ale přesto
dál neváhá v módě experimentovat a přinášet nové trendy do
své vlasti. Pokud vím, nikoho takového u nás nemáme, a i
kdybychom měli, mám pocit, že by u něj stejná činnost dopadla
hůř než u Philippa. Někdo může namítnout, že to Philipp až
přehání, se všemi těmi svými zlatými uniformami, kilty a
ohňostroji na scéně. Nicméně druhá možnost, totiž sledování
stárnoucí hvězdy, která se pomalu stává nudnou a trapnou, by
mohlo být pro publikum ještě horší, a tudíž i pro něj
samotného, protože on by se nejspíš ještě nějaký čas rád
věnoval muzice na té úrovni jako teď. Tudíž logicky investuje
do sebe i do věcí kolem – tak nákladné show prý před ním
ještě v Rusku nikdo neměl.
A je tedy logické i to, že hned jak
jsem přestala zírat na fotky na homepage jeho stránek, podívala
jsem se po tom, zda by se někde nedaly sehnat jako wallpaper. Chtěla
jsem mít zkrátka výsledek jeho tvrdého úsilí v tomhle směru
pořád na očích, jako určitou motivaci. A dle mého názoru si
ten, kdo navrhl jeho „námořnický“ styling zaslouží minimálně
potlesk.
Druhou
věcí, na kterou jsem se na Philippových stránkách zaměřila,
byla pochopitelně jeho hudební tvorba jako taková. Jeho web je
totiž jeho songy zásobený víc než dostatečně, a já tentokrát
už mám dostatek času na to si procházet jeden song za druhým,
tak jak ubíhala jeho léta na hudební scéně a s nimi přicházel
i zřejmě zasloužený úspěch. Samozřejmě – texty jeho songů
jsou pořád primárně v ruštině. Takže jsem musela zkrátka
překročit své vlastní předsudky, pokud jsem jim chtěla aspoň
trochu rozumět. A světe, div se – já to udělala. Vzala jsem to
jako výzvu vůči sobě samé, zda se v tomhle věku ještě dokážu
učit cizí jazyk, dokonce takový, který má odlišnou abecedu.
Takže jsem si během několika hodin přepnula myšlení z „proč
bych se měla otravovat s nějakou azbukou, copak dneska někdo
potřebuje ruštinu?“ k tomu, že jsem šla a za peníze určené
na jídlo na následující tři dny si koupila základní učebnici
ruštiny, nad kterou se snažím sedět téměř každý den. Tím,
že jde o slovanský jazyk s odlišnou abecedou, čili od počátku
nic lehkého, to zároveň pro mě je dostatečný trest za ta léta
ignorace všeho, co s Ruskem nějak souviselo. Jistě, že se k tomu
navíc ještě přidal nechtěný bonus v podobě určité
kontroverze, spočívající v projevování jakéhokoli pozitivního
zájmu o Rusko zrovna v době, kdy má právě Rusko s mou částí
světa dost napjaté vztahy – ale to není moje vina, tudíž
nevím, proč bych za to měla nést nějaké následky. Můj život
by se rozhodně neměl točit jen kolem politiky a jejích důsledků
a strachu z toho, jak to či ono politické rozhodnutí dopadne.
Zatím se tomu tedy bráním a místo toho vysedávám nad zmíněnou
učebnicí ruštiny, krom samotného poslouchání Philippovy hudby,
sledování jeho kanálu na Twitteru a YouTube... zkrátka se chovám
tak jako tisíce jeho fanoušků po celém Rusku a vůbec tam, kde je
známý a slavný.
Co
říct ke stylu hudby, který Philipp dělá, jako takovému? Jde
samozřejmě o pop v jeho nejvíc mainstreamové a nejmasovější
verzi, dle Wikipedie „s mnoha západními vlivy“, což si
nemyslím, že je tak úplně přesné, resp. že by se Philipp
nechal omezovat jen na orientaci na západ, aspoň v našem
středoevropském slova smyslu. Balkánský poloostrov už u nás za
západ považovaný není, stejně tak jako země jako Bělorusko,
Litva nebo Lotyšsko. Jeho verze popu je o něco víc orchestrální,
než jsme u nás zvyklí, ale pořád zní hodně dobře a ve spojení
s oním typem vizuálna, který své muzice Philipp dává, to
funguje ještě lépe. Pochopitelně – kdyby mě ta muzika
nezaujala i přes jazykovou bariéru, nedala bych jí druhou šanci a
neposlouchám ji. Ovšem děje se pravý opak, a co je pro mě ještě
překvapivější – Philippa Kirkorova pořád poslouchají i lidé
po celém Rusku a v širokém okolí.
Ve srovnání s naším
prostředím to je dost neobvyklé – u nás je většinou zvykem,
že zpěváci, kteří začali svou kariéru či byli na jejím
vrcholu před 15 lety, jsou dnes kdesi za zenitem. Nebo se k tomu
pomalu blíží, vděční za možnost vystupovat za pár korun na
tancovačce v Otrhané Lhotě, za roli v té nekonečné řadě
muzikálů průměrné kvality, které jsou dnes v módě, případně
i za štěk v některé z televizních estrád, které balancují
mezi trapností, vulgárností a nudou a na jejichž obsah divák
zapomene v momentě, kdy použije dálkové ovládání televize.
Naproti tomu Philipp se udržel na naprosté špičce (nejen) ruského
popu a showbusinessu po celou tu dobu, ba dokonce ještě déle, jeho
kariéra se datuje od konce 80.let, a ještě tu špičku posunul o
dost výš. Takže může i dnes udělat koncertní turné po celém
Rusku a přilehlých zemích a lidem pořád stojí za to utrácet
peníze za vstupenky, dokonce i bez ohledu na to, že byl třeba
zrovna v jejich městě naposledy před měsícem. Chodí pořád na
jeho show, sály bývají vyprodané, dávají mu kytice doslova po
tunách, tleskají a zpívají s ním jeho songy (nevěřila bych,
kdybych neviděla videa, která téměř po každém koncertě sdílí
na Twitteru a která točí sám přímo z jeviště svým iPhonem
namířeným do publika, s komentářem, ve kterém městě to právě
má tak skvělé fanoušky). Musí tedy být nesmírně talentovaný
a zároveň dost psychicky odolný vůči všemu, co se s jeho slávou
pojí.
Mnozí ho obviňují z toho, že velká část jeho repertoáru
není původní a že přebírá songy například od účastníků
hudební soutěže Eurovize (která je pro Rusko velmi důležitá a
Philipp sám do ní několikrát také různým způsobem přispěl,
naposledy letos, když produkoval song zástupkyň Ruska, sester Máši
a Nasti Tolmachevových, které skončily tuším sedmé; sám se
Eurovize zúčastnil v roce '95). Nicméně já Eurovizi nesleduju,
tudíž je pro mě tahle námitka irelevantní a spíš vítám, že
někdo nenechá songy, které tam zazněly, jen tak zapadnout, dá
jim nový život a podobu a vezme je třeba s sebou na místa, kam by
se jejich původní interpret vůbec nedostal, takže mohou zaznít i
tam. A někdy jsou dokonce i Philippovy převzaté songy lepší než
originál – například jeho verze songu „Americano“ od Lady
Gaga, v podobě, jakou jí dal na letošní hudební soutěži „Nová
vlna“ v lotyšské Jurmale, byla úžasná.
Takže
si vše na závěr můžeme shrnout: znovu jsem pro sebe objevila
Philippa Kirkorova, jeho hudbu a svět kolem něj, a učinila ve svém
životě pár změn, které se toho dotýkají. Ono totiž nejde jen
o to, že se učím rusky, založila jsem si účet na Twitteru nebo
(opět) zkouším psát blog, tentokrát dokonce i v angličtině,
kterou jsem už roky prakticky nepoužila. Jde i o to, že jsem se
začala o Rusko, jeho geografii, kulturu a mentalitu lidí zde
žijících zajímat v celkovém a obecném smyslu. Jedním z důvodů
je to, že přece jen nechci skončit s pocitem, že o zemi takové
rozlohy a důležitosti nevím prakticky vůbec nic. No a dalším je
třeba to, že by mě zajímalo, proč lidé v Rusku reagují na
Philippa, jeho songy, vystoupení na scéně i na veřejnosti tak,
jak reagují. Zatímco pro některé se totiž stal ikonou, pro jiné
je kontroverzní postavou, především prý kvůli některým
nevhodným reakcím směrem k novinářům a kritikům jeho tvorby,
kterým se bohužel v minulosti nevyhnul. Jako nezaujatý (nebo spíš
až příliš zaujatý) fanoušek, který ty události v oné době
nesledoval, můžu těžko soudit, o co vlastně šlo. Umím si
docela dobře představit, že šlo o výsledek kombinace
momentálních Philippových psychických obtíží, plynoucích z
jeho náročného profesního i osobního života (ten tlak, který
je na něj kladen, aby vydržel být co nejlepší za všech
okolností, musí být obrovský a vyčerpávající), které se
potkaly s běžnou mírou novinářské bulvárnosti a stupidity (a
slovy „běžná míra“ myslím to, co je obvyklé v Rusku, ne v
našich zakrslých poměrech).
Lidé kolem mě o mě vědí, že
právě tyhle věci nesnáším od doby, kdy jsem ukončila svá
studia právě žurnalistiky a příbuzných oborů a získala
nezbytnou dobu praxe, čili další zkušenosti, které mi jen
potvrdily mé domněnky a prohloubily můj odpor k těmhle věcem.
Opravdu mi není dobře po těle jen z představy, že by po mně
někdo mohl někdo chtít, abych coby novinářka šla a ptala se
Philippa (nebo kohokoli jiného) na ten jistý typ otázek, které ho
mají co nejvíc ponížit a ublížit mu a ukázat toho novináře v
co nejlepším světle. Ono je dost už jen na tom, že takové
otázky musím náhodně číst v médiích a smířit se s
myšlenkou, že je všichni berou jako legitimní a stejně tak vážně
berou i odpovědi, které dostanou. Takže bych se asi nestyděla za
reakci na otázku „kdy už konečně začnete zpívat něco
vlastního?“, i kdyby tou reakcí mělo být pár přes ústa nebo
nevybíravé pojmenování dotyčné novinářky na veřejné
tiskovce, byť jsou za to v Rusku prý poměrně vysoké tresty.
Nicméně doufám, že tyhle problémy už má Philipp za sebou –
jako fanoušek mu sotva můžu přát něco jiného než všechno
nejlepší a co nejvíce štěstí, aby mohl podávat své nejlepší
výkony i nadále a sám si je užíval tak, jako tomu je u jeho
fanoušků.
1.jpg)
