Philipp Kirkorov: DruGOY (koncertní show v Kremlu, 2011 - dnes)

Jak už jsem zmínila v jednom z předchozích příspěvků, začala jsem se znovu zajímat o „krále ruské pop-music“ Philippa Kirkorova. Bylo tedy jen otázkou času, kdy mi přestanou stačit „pouhé“ ukázky jeho hudby na jeho stránkách nebo několik náhodných videí na YouTube, a kdy se začnu shánět po nějaké jeho ucelenější koncertní prezentaci, tak jako tomu bylo u jiných mnou oblíbených artistů (namátkou třeba Mylene Farmer, Tiny Turner, Erose Ramazzottiho nebo Kylie Minogue či Garoua). Musela jsem opět vycházet ze skutečnosti, že osobní návštěva nějakého Philippova koncertu mi bohužel v dohledné době nehrozí a že pokud jde o šíření jeho koncertních záznamů (či jeho produkce vůbec), selhává i naše distribuční síť, jak už je u umělců z východu obvyklé. Proto jsem byla velmi ráda, když jsem našla na YouTube záznam celého koncertu Philippa Kirkorova z moskevského Kremlu, který se odehrál v roce 2011 a který byl de facto úvodem k jeho koncertům po celém Rusku i v zahraničí, které (samozřejmě aktualizované o nově vydané songy) probíhají téměř nepřetržitě až do dnešních dnů. Odkaz na koncert najdete zde, vzhledem k délce show (cca 2 hodiny 45 minut) doporučuji stažení zejména majitelům méně kvalitního internetového připojení.

Měla jsem tedy k dispozici záznam koncertní show „DruGOY“ v Kremlu a k tomu pár základních informací ve stylu „nejdražší a nejvýpravnější koncertní show v Rusku všech dob, nákladné kostýmy, precizní choreografie, 3D efekty“. Další fakta už jsem si musela vydedukovat sama: například to, že pokud je někdo schopný objíždět Rusko a okolí se stejnou show po tři roky, dokonce se vracet na místa, kde už s ní několikrát byl, musí to zřejmě být hodně kvalitní, aby to mělo publiku co nabídnout. To u nás v Čechách samozřejmě obdoby nemá, ani u muzikálových produkcí, natož u sólových umělců. Stejně tak může překvapit už samotná délka této koncertní show – jak to ten Philipp zařídil, aby se mu laskavý divák ke konci už nenudil nebo nebyl unavený tím, že se po něm přes dvě hodiny vyžaduje stále stejná úroveň pozornosti a adekvátní reakce na umělce na jevišti? Bylo mi jasné, že během show zazní i spousta songů, které jsem do té doby neznala, tudíž jsem ani netušila, zda se mi vůbec budou líbit či zda jim (vzhledem k přetrvávající jazykové bariéře) budu správně rozumět. Můžu se soukromě přiznat i k jedné věci, a to sice k tomu, že když jsem tehdy na začátku letošního června začínala hudbu Philippa Kirkorova poslouchat, chvíli mi trvalo, než jsem se v ní nějak zorientovala a dokázala odlišit jeden song od druhého a starší písně od nových. Proto jsem předpokládala, že během koncertu budou písně nakombinovány a prezentovány tak, aby byla dramaturgie celé show pro diváka dostatečně pestrá i přes případnou hudební či textovou podobnost jednotlivých songů.

Dnes, po několikátém shlédnutí celé show tedy už můžu říct: ano, ta show je pestrá a rozmanitá více než dostatečně. A to i přes to, že scéna je ztvárněna sice zajímavě, ale z našeho pohledu spíše až minimalisticky. Což je ovšem logické hned z několika důvodů. Jednak je v Rusku zvykem, že publikum i při koncertech popových mega hvězd sedí v prostorném auditoriu (takže žádný kotel ječících fanoušků pod jevištěm a žádný les rukou se svítícími tyčinkami a mobily nad hlavami). No a druhak je zřejmě celá show od začátku zamýšlena jako putovní, tedy její tvůrci museli počítat s tím, že se musí přizpůsobit jak obřímu reprezentativnímu sálu v Kremlu, tak třeba koncertnímu sálu v 60tisícové Anapě (který bych po shlédnutí ukázky přirovnala ke kulturáku v kterémkoli českém maloměstě typu Liberec nebo Prostějov), zkrátka prostorám, které to ruské (bulharské, litevské atd.) kulturní zázemí má k dispozici. Vše se tedy odehrává na scéně obdélníkového tvaru, žádná mola vybíhající mezi diváky, žádná pohyblivá rampa vozící interpreta nad hlavami publika, žádné kropení diváků vodou a sypání jim konfet do účesu. Aniž by tím nějak utrpěla celá show. Od prvního momentu, kdy se Philipp Kirkorov objeví na scéně, je navíc zřejmé, že právě on sám bude tím hlavním a základním stavebním kamenem celé show. Ano, má tam vynikající tanečníky v různorodých kostýmech, kteří výborně doplňují jednotlivé songy. Má tam rovněž doprovodné zpěváky a kapelu, ovšem obojí stranou hlavního dění na scéně. Ale ta show stojí a padá na Philippovi, jeho zpěvu, jeho kostýmech a jeho interakci jak s tanečníky, tak později i s publikem.

Philipp při songu Ljubov bez ljubvi

Od prvních chvil koncertu je možné vnímat, jaký skok v prezentaci sebe coby umělce a hudebníka Philipp udělal od toho roku 1999, kdy jsem se o něm dozvěděla poprvé. Získal herecké zkušenosti, které mu pomohly uplatnit jeho přirozený (a nesporný) talent (ostatně hrál v několika filmech, TV show i v ruské verzi muzikálu Chicago, a jeho klipy se občas dají srovnat například s obdobnou tvorbou Mylene Farmer – narážím třeba na songy „Sněg“ či „Mně ně žal“), takže i v nejdivočejším kostýmu působí stejně přirozeně, jako se dokáže přirozeně pohybovat na scéně. Konec konců je dokonce i hudebně vysokoškolsky vzdělán na prestižní moskevské hudební škole. Jako divák vnímám, jak moc na sobě tento umělec během své 25leté kariéry zapracoval, aby se dostal na vrchol místní hudební scény, udržel se tam po celá ta dlouhá léta a ještě ji neustále posouval výš. Dnes je velmi výrazný – aniž by se ovšem nějak vnucoval. Pouze podává perfektní výkony podle svých představ, prakticky den za dnem, pokaždé na jiném místě (z čehož je zřejmé, jak oddaný své tvorbě musí být), jen reakce publika jsou prakticky všude stejné. Už jaksi není vhodné před tím pánem, co má pomalu padesátku na krku, hystericky ječet, byť i takové fanynky se v mladších i starších věkových kategoriích najdou. Místo toho přicházejí na řadu kytice. Na české poměry v těžko uvěřitelných kvantech – jen během téhle show „DruGOY“ si je Philipp přebírá minimálně třikrát, přičemž jednou k tomu dokonce využije tříkolku s přívěsem, na které projíždí mezi diváky – ani ta ovšem nestačí a v závěru koncertu se kytice stejně vrší na okraji scény. Přičemž Philipp je samozřejmě dostává i od mužů, kteří umějí ocenit a vychutnat kvalitní pop.

Nicméně zpátky k průběhu celé show v Kremlu. Pohled do playlistu nám potvrdí, že ústředním tématem Philippových songů stále zůstává především láska – ať už ta, o kterou muž nějakým způsobem usiluje či je pro něj (zdánlivě) nedosažitelná (například v songu „Gibnu ja“ nebo „Bez tebja“), vztah, který už skončil nebo se k tomu schyluje („Sněg“, „Ja otpuskaju tebja“, „My tak nělepo razošlis“, „Žestokaja ljubov“ nebo „Mně ne žal“), nebo zkrátka jen ta, která šťastně trvá ( „Ja prosto sčastliv“, „Ja za tebja umru“, „Ja tak ljublju tebja“). Jak ji podat, aby vše nesklouzlo ke kýči a banálnosti? Philipp Kirkorov zvolil velmi účinný způsob: mění se jeho kostýmy, mění se vizualizace na obrazovkách a další efekty na scéně, mění se formace tanečníků a tanečnic. A pak už jen zbývá onen song „pouze“ perfektně odzpívat a dostat ze sebe ty emoce, které má vzbudit. Struktura songů je většinou dost podobná, s orchestrálním předělem uprostřed a směřující knbspvygradovanému závěru. Což také usnadňuje choreografii a dramaturgii celé show, stejně jako orientaci diváka v tom, co teď asi bude následovat.

Pokud jde o choreografii jako takovou, všimne si divák i poměrně neobvyklé věci: Philipp se i při rychlejších písních vyhnul zběsilému lítání po jevišti, spojenému se ždímáním litrů potu, rozmazaným make-upem a rozcuchaným účesem, stejně jako poskakování tanečníků a la spartakiáda, kdy všichni provádějí stejné pohyby. Zřejmě už má tyhle časy za sebou, a tak může zvolit naprosto opačný způsob: čím rychlejší song, tím pomalejší a na detailní a přesné provedení náročnější choreografie, přičemž tanečníci bývají rozděleni jak do párů, tak do různorodých skupinek, z nichž každá provádí choreografii do značné míry nezávisle na ostatních a jen občas spolu kooperují, případně se k nim připojí i sám Philipp. Tudíž například provedení songu „Ja etu žizn za tebje otdam“ připomíná spíš lekci jógy nebo pilates, provozovanou tanečníky v plavkách a bikinách v prostředí úžasně realistických vodopádů promítaných na scénu, zatímco Philipp pouze zpívá. Vždy jde spíše o zdůraznění určitého gesta nebo o rozmístění tanečníků na scéně a přitáhnutí pozornosti na jejich kostýmy, než o jejich maratonské výkony hecující publikum k salvám potlesku.

Kostýmy samotné jsou rovněž velmi rozmanité. Samostatnou kapitolou je Philipp sám, který se během koncertu převlékne asi 5x, přičemž se většinou drží kombinace různě výrazně zdobeného pláště či saka a kalhot, což případně obměňuje vysokými botami, barevnou šálou nebo čapkou vojenského či civilního střihu. Nebojí se ale obléci si i krátké kalhoty k saku, případně kilt na závěrečné songy v rytmu balkánského disca. Tanečníci jsou v tomto směru ještě variabilnější, objevují se masky přes obličej (buď ve stylu „Batman“ jako v úvodu celé show, nebo laděné do benátského karnevalu při tangu „Gelosia“), případně mají kostýmy ve stylu jednotlivých maloměstských povolání (uklízečka, učitelka, popelář, voják) při písních „V etot čas“ a „Znojnyje noči“, zkrátka se luxus a nákladnost střídá se stylizovaným měšťáctvím a jednoduchostí. A to platí i pro rekvizity na scéně – od zařízení, které Philippa na začátku show přetáčí vzhůru nohama, přes ohňostroje v popředí scény nebo posazené na lustry (song „Koroleva“) až po obyčejné dřevěné dveře, obří gauč či kufr, které hrají ústřední roli v písních „Gibnu ja“, „V etot čas“ a „Znojnyje noči“. Stejným způsobem lze popsat i vizualizace a projekce promítané na scéně: od jednoduchých typu měnící se oblaka („Věrni mně muzyku“), plachetnice na moři („Poletěli“) nebo siluety zámku („Žestokaja ljubov“) až po složitější efekty, kdy například na scéně padá imitovaný sníh nebo reálně prší (obojí při songu „Sněg“). Výrazně vybočuje svým provedením například song „Věrnitě mně krilya“, který Philipp odzpívá před zataženou oponou úplně sám. Nu a samozřejmě musím zmínit i prvek, který se prolíná celým koncertem a spojuje jednotlivé songy dohromady – byť tedy nevím, zda jsem ho vzhledem k jazykové bariéře pochopila úplně správně. Jde o zářící kouli zřejmě magického charakteru, mající moc plnit člověku přání, kterou Philipp coby malý chlapec dostane kdesi v „říši snů“, resp. „na jiné planetě“, od jakési entity zosobňující pána boha, se kterým se později v průběhu koncertu v předtočených scénkách setkává už coby dospělý a rozpráví s ním (a později i se svým „mladším já“) o svých přáních, načež se opět vrací na scénu, pokaždé v jiném kostýmu. Při tomto koncertu si zkrátka milovník vizuálna přijde na své.

Další úrovní celé show je Philippova interakce s publikem. Už jsem zmínila, že se tentokrát nekoná žádné hysterické křepčení, natož vrhání předmětů z publika na pódium. To ovšem neznamená, že Philipp s publikem nekomunikuje – naopak, nemá problém mezi nimi procházet, zpívat, přebírat od nich květiny, nechat se od odvážnějších fanynek líbat na tvář, reagovat na svoje blízké, kteří sedí mezi nimi... Kamera si všímá jak přítomnosti Philippova otce, rovněž známého zpěváka Bedrose Kirkorova, tak dalších lidí z Philippova okruhu nejbližších – jeho bývalé ženy, pěvecké divy Ally Pugačevy, jejího manžela Maxima Galkina, její dcery, rovněž zpěvačky Kristiny Orbakaite (které Philipp dokonce věnoval jednu ze svých tehdy nových písní), Philippova dobrého přítele a rovněž zpěváka Nikolaje Baskova a jeho partnerky... V průběhu koncertu vystoupí dokonce dva Philippovi hosté – nejdříve ukrajinská zpěvačka Ani Lorak s duetem „Gimn nězbyvšimsa mečtam“, později mladá ruská operní pěvkyně, sopranistka Aida Garifullina se zajímavou úpravou duetu „Golos“. Nu a publikum je i na tomto koncertě povzbuzováno ke spontánním reakcím, jednak ke zpěvu refrénu známého songu „Žestokaja ljubov“, tak později k tanci na přídavkové songy převzaté Philipem od rumunsko-německého DJ Shantela (Sadagora Hot Dub/ V sadu Edemovom, Disko Boy a Disko Partizani). Ty ostatně zůstávají vrcholem a finálem Philippových koncertů až do dnešních dob, jak ukazují jak videa, která on sám točí z pódia svým iPhonem, tak videa sdílená fanoušky.

Philipp Kirkorov & Kristina Orbakaite

Co tedy říct na závěr? Že mě Philippův koncert nezklamal je snad dostatečně jasné. Že mi nevadí ani převzaté songy, ani občasné zpívání na playback (zrovna na tomto koncertu si ho je možné všimnout minimálně v pěti případech, ale většinou se to dá pochopit, například když se Philipp pohybuje mezi diváky), rovněž. A že už chápu, proč s tímhle programem dokáže Philipp Kirkorov objíždět svou zem stále dokola a lidé na něj stále chodí, to také. Ba co víc, začínám věřit a doufat, že tenhle člověk toho má ještě hodně před sebou a že má na to, aby i tuhle svou show ještě v budoucnu překonal. A upřímně řečeno, dnes těm posměškům na jeho adresu ze strany některých ruských médií rozumím ještě méně. Radši snad ani nevědět, o jaký druh uměleckých kvalit někteří z těchto novinářů vlastně stojí. Jestli jim jde o nějakou vulgárnost, bulvárnost, vyjadřování negativna atd., tak to myslím není ani v zájmu publika, ani v zájmu Philippa samotného – a buďme za to rádi, z téhle úrovně se snadno zapadá do fádnosti a průměrnosti, lhostejno, na jak „cool“ a „in“ si onen umělec zrovna hraje a za jak „cool“ to média vydávají. Jako člověk ze střední Evropy, který je něčím takovým válcovaný vlastně po celou dobu Philippovy kariéry, to možná cítím ještě silněji než ctění ruští novináři. Kde není kvalitní muzika a tvorba, tam to nezachrání přifouknutá poprsí či obnažené rozkroky, ani střídání milenek či teatrální přiznávání se k jiné sexuální orientaci, ani jiné výstřelky mimo scénu. Ono i ten make-up na scéně a třeba barevné kontaktní čočky se musejí umět nosit. V tomto ohledu lze pak plně chápat, že se Philipp snaží svůj soukromý život (zejména své dvě malé děti) od dosahu médií maximálně odstřihnout (s hořkou vzpomínkou na to, že když to ještě nedělal, bylo to pro něj jako šlápnout na hrábě, protože se toho okamžitě pokusili zneužít jak někteří novináři, tak jeho závistiví a méně úspěšní kolegové z branže).

Philipp Kirkorov už ví, že na scéně a po profesní stránce toho pro publikum umí a chce udělat hodně, a že už má stanovenou hranici, pod kterou se mu očividně jít nechce. A zrovna tak věří, že publiku bude stačit, když už jim po těch letech zazpívá, že je „prosto sčastliv“ a že diváci nebudou nutit ty novináře pídit se po detailech, ale nechají ho mezi těmi koncerty taky žít. Ono to musí být poměrně náročný život, když jarní turné přejde do letního, letní do podzimního, pak už pomalu začnou přípravy na Vánoce, televizní vystoupení, do toho různé soutěže, natáčení nových písní a klipů k nim, sledování, co je v branži nového, pochopitelně přípravy na Eurovizi, letos ještě podíl na titulním songu olympijských her v Soči, téměř každodenní přesuny jak v rámci Ruska, tak celého světa... a do toho tedy téměř povinný kontakt s médii, z nichž mnohá mají spíš zájem Philippa stáhnout dolů, případně o něm informovat tak nějak po svém.

Takže jsem se třeba zasmála, když anapská lokální televize zařadila zprávu o připravovaném koncertu Philippa Kirkorova v jejich městě mezi informace o výstavě exotických plazů a oznámení o závodech plachetnic. Povědomě maloměšťácké. Ovšem neudělalo se mi příliš volno, když jsem četla analýzu „sociálních trendů“ týkajících se návštěvníků různých kulturních událostí (což je prý v Rusku oblíbená kategorie), sepsanou jakousi ruskou novinářskou hvězdou s referencemi ze zahraničí. Dáma zkoušela cosi vyvodit ze zjištění, že na koncerty Philippa Kirkorova prý chodí především mladé dívky a pak střední věková kategorie žen, obvykle prý nepříliš majetní lidé, a co prý dotyčné na Philippovi vidí, když on je prý známý svým „nevhodným chováním k ženám“... Zkrátka obvyklá snaha o vyrobení skandálu za každou cenu, plus ještě hodně nekvalitní pokus o hodnocení vkusu publika na základě nějakých rádoby sociologických statistik, div že to ještě neodbíhalo do psychologických posudků, aby si dotyčné návštěvnice koncertů Philippa Kirkorova před „velkou dámou z novin“ připadaly špatně... Aby se snad laskavý divák příště bál na nějaký koncert jít, aby se nestal objektem zájmu takto škatulkujících individuí, která mají z nějakého důvodu potřebu pátrat po jeho příjmu nebo řešit jeho záliby. I člověku neznalému prostředí to ukáže, jak moc jsou některá ruská média bez ohledu na ony slavné „zahraniční reference“ či proklamovanou „profesní zdatnost“ vlastně nesvobodná v deskripci, a tedy i spoluvytváření, vlastního kulturního prostoru. Může to být jen důsledek tlaku, který je zas na ně vyvíjen oficiálními místy a který se „jen“ snaží přesunout na ty umělce, nicméně pak se nelze divit, když se tomu kdokoli brání.

A jak říkám, jestli taková média mají nějaký zájem na narušování hranic soukromí, které si někdo stanoví, pak já coby fanoušek (navíc zahraniční) tímto zájmem netrpím, tudíž není možné se „mým zájmem“ na daných informacích nějak zaštiťovat. Přijímat můžu pouze to, co dotyčný sdílí sám a dobrovolně. A toho je zrovna u Philippa Kirkorova dost a dost, nebojí se sdílet s publikem svoje vzpomínky z dětství, na důležité momenty své kariéry, dříve nepublikované fotografie a videa, reference a komentáře k lidem a událostem, jimiž je nějak ovlivněn a kterých si váží, nakonec – i ta videa nahrávaná na koncertech z pódia do publika na iPhone sdílí ze všech mně známých umělců snad pouze on sám... Chtít víc by už možná bylo opravdu až příliš, inspirace pro obohacení vlastního života si u Kirkorova může najít každý dost. Ostatně mě samotnou už jen pouhé ukázky jeho tvorby přiměly přestat se patlat donekonečna ve vlastních soukromých problémech, zaměřit se na budoucnost, začít se učit rusky a zajímat se o ruskojazyčnou oblast v jiném než negativním slova smyslu, což je myslím na dnešní dobu víc než dost.

Playlist:

Ty vsjo uvidiš sam (Ты все увидишь сам)
Novyj geroj (Новый герой)
Ljubov bez ljubvi (Любовь без любви)
Ja otpuskaju tebja (Я отпускаю тебя)
Sněg (Снег)
Věrnitě mně krilya (Верните мне крыля)
Gibnu ja (Гибну я)
Edinstvennaja (Единственная)
Ptica v grudi (Птица в груди)
Ja takoj něžnyj (Я такой нежный)
V etot čas (В етот час)
Znojnyje noči (Знойные ночи)
Moja zvězda (Моя звезда)
Gimn nězbyvšimsa mečtam (duet s Ani Lorak) (Гимн незбывшимся мечтам - дует с Ани Лорак)
Ja tak ljublju těbja (Я так люблю тебя)
Tri sčastlivych dňa (Три счастливых дня)
Poleteli (Полетели)
Verni mne muzyku (Верни мне музыку)
Ja etu žizn tebje otdam (Я ету жизнь тебе отдам)
My tak nelepo razoshlis (Мы так нелепо разошлись)
Žestokaja ljubov (Жестокая любов)
Moje ličnoje dělo (Мое личное дело)
Gelosia
Diva (Дива)
Golos (duet s Aidou Garifullinou) (Голос - дует с Аидой Гарифуллиной)
Koroleva (Королева)
Ja za tebja umru (Я за тебя умру)
Bez tebja (Без тебя)
Ja prosto sčastliv (Я просто счастлив)
Sadagora Hot Dub (В саду Едемовом)
Disko Boy (Диско Бой)
Disko Partizani (Диско Партизани)
Kristina (Кристина)
Prosto podari (Просто подари)
Mne ne žal (Мне не жаль)
Struny (Струны)

Plakát zvoucí na koncert Philippa Kirkorova v Nižném Novgorodu; obvyklá cena vstupenky je mezi 2500-6000 rubly

LaMantha writes here...