Je mi nesmírně líto, že musím nový rok a prezentaci svých scrapbooků začínat zrovna příspěvkem na toto téma. Ale je to pro mne stejně samozřejmé, jako když jsem se včera večer na rychlou pobídku zvedla a vyrazila k francouzské ambasádě. Nahonem, bez svíčky, jen s pocitem, že by bylo dobré tam dojít a setkat se tam s pár známými i zatím neznámými, ovšem podobně smýšlejícími... Což se nakonec po chvíli bloudění i podařilo a následná krátká debata kousek od pietního místa i později cestou na tramvaj a v tramvaji byla hodně přínosná.
Tento obrázek jsem tedy před malou chvílí vytvořila na památku zavražděných redaktorů a karikaturistů pařížského magazínu Charlie Hebdo. Ať odpočívají v pokoji.
I'm really sorry that I have to start a new year and a presentation of my scrapbooks with a post on a topic like this. But it feels so natural for me as yesterday, when I got up after a quick incentive and went to the French embassy building. In a rush, without a candle or a flower, only with a feeling that it might be good to get there and meet with few mates as well as those people unknown to me, but most likely likeminded to me... So I went there after a short straying and the discussion that followed next to the memorial place and then on the way to the tram stop and in the tram was really worthy.
So I created this picture just a while ago in memory of the editors and cartoonists of the French magazine Charlie Hebdo, who were shot dead yesterday. May they rest in peace.
Tak zhruba nějak takhle vypadal můj uplynulý rok. Je zajímavé, kolik událostí v něm nějak souviselo se židy, aspoň podle těch fotek. Nu, uvědomuju si, že během něj spousta věcí nebylo právě ideálních a mnohdy jsem měla co dělat, abych ho psychicky, fyzicky a později i finančně zvládla. Na druhou stranu tam byl onen výrazný milník na začátku června, kdy se do centra mé pozornosti opět po čase dostal jeden neuvěřitelně inspirativní člověk, jehož virtuální přítomnost mi dokázala otočit mé myšlení, pozornost a zájmy naprosto neuvěřitelným způsobem a hlavně nočekávaným směrem, a to i přes to, že se na mé reálné situaci vcelku nic neměnilo, což obojí pokračuje až do dneška. Chci si samozřejmě tenhle zájem udržet i do budoucna, a proto sem dávám jeden takový "motivační obrázek" na příští rok, vytvořený tentokrát mou v poslední době oblíbenou technikou digitálního scrapbookingu, což jsou v podstatě takové vystřihovánky a skládanky pro dospělé. Určitě sem dám později i další mou tvorbu na tuhle notu, stejně tak jako fotografie, které vidíte na tom stromečku. Pro jistotu pro snazší orientaci (od spodní řady zleva nahoru):
znak města v ulici Na Příkopě,
Ústav šlechtičen na Pražském hradě,
chrám sv. Ignáce na Karlově náměstí,
Vyšehrad focený z Palackého mostu,
demonstrace na podporu Palestiny v Operaci Ochranné ostří, izraelská ambasáda,
reliéf na budově v ulici 28.října,
herečka Táňa Fischerová čte jména zavražděných nacisty za II. světové války na letošním dnu obětí holocaustu (Jom ha-šoa),
socha sv. Václava a v pozadí Národní muzeum, foceno během demonstrace na podporu Izraele během Operace Ochranné ostří,
chrám sv. Mikuláše, foceno ze zahrad pod Hradem,
podobizna Mordechaje Maisela na jeho bývalém domě v Josefově,
Hradčany, foceno z Vyšehradu.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
So this is how my past year looked like. It's interesting how many events in it were somehow connected with the Jews, according to these photos. Well, I'm able to realize that quite a lot of things were not perfect at all that past year and it took me a lot of efforts to manage it in terms of my psychical, physical and later even financial conditions. On the other hand there was that significant milestone at the beginning of June, when one incredibly inspirative person went back to the centre of my attention after a long period of time, and his virtual presence managed to turn my thinkings, attentions and interests in absolutely unbelieveable and unexpected way and direction - despite the fact that there weren't any changes in my real life, that continues until today. Of course I would like to keep that interest for my future, so I'm posting here a "motivational" picture that I've made by using a lately favourited technique of mine, so called "digital scrapbooking" (that I see as a cutouts and puzzle for adults). I'm gonna certainly post here more pieces of my work made in this style, as well as these photos you can see on the Christmas tree above. Just for the case you couldn't recognize them (marked from the lowest row to the right and up):
a coat of arms of the city of Prague in the street "Na Příkopě",
The Institute for Noble Women on the Prague Castle,
a church of St. Ignatius on the Charles Square,
a church on Vyšehrad, photo captured from the Palacký bridge,
a protest march for supporting the Palestine during the Israel's Operation Protective Edge, opposite of the Embassy of the State of Israel,
a bas-relief on the building in the street of 28th October,
the actress Táňa Fischerová as reading the names of the Shoah victims at this year's Shoah Remembrance Day (Jom Ha-Shoah),
the statue of St. Wenceslas and in the background the National Museum on the Wenceslas Square, photo taken during a meeting for supporting Israel in the Operation Protective Edge,
the church of St. Nicholas on Little Quarter, as seen from the public gardens under the Prague Castle,
a portrait of Mordechai Maisel on his former house in the quarter of Josefov, a former Jewish medieval ghetto,
A tady je tedy ten slíbený můj motivační obrázek pro rok 2015. Myslím, že se mi hodně povedl, alespoň pokud se té symboliky týká. Bude totiž v tomto roce potřeba projít mnohými dveřmi do neznáma. Zvednout se z toho pohodlného křesla, uklidnit to vyděšené kotě, uvědomit si lásku, kterou už teď má člověk k dispozici, najít a vzít klíč k dalším dveřím, které mohou na cestě čekat, věřit v průvodce, které na té cestě člověk může potkat... Ty třešinky tam taky nejsou náhodou, ale jako odkaz na Rusko. A válejí se na zemi, stejně jako všechny informace o téhle zemi se pro mě během doby, kdy jsem se o ni nezajímala, válely v prachu u mých nohou a nestály mi za to, abych je zvedla.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
And this is that promised motivational picture of mine for the year 2015. I think it turned out perfect, at least what concernes its symbolics. I indeed shall pass many doors into the unknown this year. I shall get up from that comfy armchair, calm that frightened kitty of my soul, realize the love that I already have, find and pick up the key to another door that may be waiting on my journey, I shall believe in guides that I may meet on that journey... Even those cherries aren't on the picture at random, but as a reference to Russia. And they are lying on the ground, as were all those informations about this country lying there for me, until I didn't start to pay attention to them and consider them worthy to pick them up.
Jak
tak koukám, ty záchvaty nostalgie, co mě popadají už od června,
zřejmě mají ještě nějakou dobu pokračovat. Tentokrát je
přiživil jeden z mých bývalých spolužáků ze střední školy.
Jak a čím? Jednoduše – o letošních prázdninách si udělal
výlet do italských Benátek, a zrovna před několika týdny z něj
sdílel své fotografie, včetně té, na které je místní socha
dramatika Carla Goldoniho, s poznámkou, že „si na mě u ní hned
vzpomněl“. Což je od něj samozřejmě moc milé a děkuju mu za
to.
Socha Carla Goldoniho v Benátkách
Proč
vlastně oba vzpomínáme zrovna na Carla Goldoniho? To souvisí
především s činností našeho školního dramatického kroužku,
ve kterém jsme spolu s několika dalšími našimi spolužáky oba
po dva roky za sebou účinkovali. Výběr z tvorby Carla Goldoniho
byl totiž tím, na co padla volba našeho pana režiséra Rudolfa
Faltejska pro naše první představení. A podle mého názoru to
byla volba více než šťastná. Už předtím někteří z nás
navštěvovali „konkurenční“ divadelní kroužek vedený naší
češtinářkou, ve kterém jsme se pracně zmohli na vánoční
představení zpěvohry „Betlém“, realizované tehdy ještě v
nezastřešených prostorách chodby naší školy (nutno přiznat,
že to byl pouze svižný rytmus vánočních koled, co tuhle naši
amatéřinu drželo pohromadě), a ke konci roku jakési pohádkové
vystoupení rovněž se zpěvy, na které si už sotva vzpomínám,
byť se odehrávalo v reprezentativnějších prostorách městského
kulturního sálu. Oproti tomu pan Faltejsek se svým tehdejším
ansámblem zvolil hru daleko náročnější, totiž Černošského
Pána Boha a pány IzraelityRoarka Bradforda. Její realizaci navíc
umístil do daleko vhodnějších prostor Divadla Jesličky,
využívaného místními ochotníky při škole umění. Dal tak té
mládeži ve věku 15-20 let možnost poznat to divadelní prostředí
se vším všudy i z druhé strany, tedy z pozice herce, nejen
příležitostného diváka, což s sebou obnáší i základní
seznámení se s činností dalších profesí s divadlem spojených
– ať jde o obsluhu opon, světel, kostymérnu a rekvizitář,
nápovědu... Naši spolužáci se svých rolí zhostili více než
dobře, představení mělo velký úspěch při premiéře i
reprízách a excelovali v něm i ti, kteří byli jinak považováni
za méně úspěšné studenty.
Další
rok už ovšem většina nás „divadelníků“ přešla právě k
panu Faltejskovi, zatímco „původní soubor“ až na pár výjimek
na pokračování své další činnosti právě pod vedením pana
Faltejska rezignoval a dotyční se spíš začali věnovat jiným
aktivitám, které jim naše škola nabízela. Došlo tedy k vytvoření souboru nového, omlazeného o kvintány (první ročník
vyššího gymnázia), a vše začalo pro pana Faltejska nanovo –
výběr a úprava hry, rozdělení rolí (podotýkám – mládeži,
se kterou se potkával předtím pouze v hodinách rétoriky a z
nichž nikoho vlastně osobně neznal), vysvětlování děje hry, no
a pak ona každotýdenní rutina v podobě čtených zkoušek, které
se tehdy ovšem ještě odbývaly právě v prostorách učeben naší
školy. To asi bývalo nejnáročnější, občas bylo zkrátka
především na chlapecké části našeho kroužku znát, že by po
náročné výuce spíš dala už přednost relaxaci někde u piva
nebo při sportu než dalším hodinám memorování a zkoušení
textu a interakce s ostatními účinkujícími. Bylo tudíž poměrně
náročné zařídit, aby se celý soubor, byť čítal jen asi okolo
15-20 členů, sešel pohromadě, většinou na zkouškách vždy
několik lidí chybělo a zkoušelo se ve skupinkách podle toho, kdo
byl právě přítomný, jak už to tak bývá.
Jak
už bylo řečeno, vybrali jsme si tedy italského dramatika Carla
Goldoniho, z jehož děl pro nás byl sestaven jakýsi kompilát,
založený převážně na Sluhovi dvou pánů, Mirandolině a
Poprasku na laguně. A jak už to tak chodí, jedna z hlavních rolí
– dívky, která se chce vdát proti vůli svého otce – připadla
právě na mě. Jak už jsem naznačila v jednom z předchozích
článků, byla jsem v té době pořád ještě tou postupně se ve
městě rozkoukávající holkou z vesnice, která se ostýchala
otevřít pusu a při každém vystoupení před spolužáky s
nějakým referátem bojovala s trémou. Ovšem právě proto jsem se
rozhodla chodit do souboru p.Faltejska, abych tuhle svou trému a
ostýchavost překonala a zjistila, jestli spolu s ostatními dokážu
vytvořit i nějaké komplexnější dílo, které je schopné
opakování. Je nepochybné, že pan Faltejsek coby zkušený herec a
režisér mou tehdejší nejistotu vycítil – a byť mohl do mé
role obsadit kurážnější děvčata, neměl nic proti tomu, abych
si ji vzala na starost já a „Beatrice“ tak byla cudná, nesmělá
– a spolehlivá v tom, že nezapomene text. Nu, snad jsem ho příliš
nezklamala.
Pro mě osobně to byla příležitost jak k seznámení
se se spolužáky, se kterými bych se jinak jen míjela na chodbě,
tak tedy i k práci na sobě samé, jak už jsem řekla. Zábavnou
formou, ovšem člověk už si tu uvědomoval, že je součástí
nějakého týmu, který je na jeho výkonech závislý. Byl to i
určitý způsob přechodu z dětského věku do mladší dospělosti
– najednou už člověk nebyl jen tím prckem se školním batohem
na zádech, který teprve začínal experimentovat s používáním
make-upu, ale už se po něm chtělo, aby se choval jako holka na
vdávání! Ba co hůř – role mi předepisovala i milostnou scénu,
byť vyjádřenou pouze zvuky za dekoracemi! Mně, která jsem tehdy
o opačné pohlaví téměř nejevila zájem a jejíž první
skutečný vztah byl ještě ukrytý v daleké budoucnosti! Ne že by
na tom ostatní nebyli více méně podobně, například role mého
otce se zhostil tehdy asi patnáctiletý spolužák z nižšího
ročníku. Pro mě to ovšem bylo fascinující právě v tom, že mi
role dovolovala a přikazovala dělat to, na co jsem si v reálu
ještě sama netroufla či jsem to jen nedělala – svádět a
odmítat nápadníky, hádat se s otcem, poroučet služce nebo
Truffaldinovi... Dokonce si vzpomínám, že na mě připadla hned
úvodní scéna, ve které dvě vdavekchtivé dívky věší prádlo
a přitom se spolu baví o počasí a chlapcích, a že jsem se tehdy
v těch svých 17 letech i trochu bála, jestli zvládnu to „prádlo“
pověsit „správně“, vzhledem k tomu, že jsem se doma k takovým
činnostem předtím ještě nedostala (přes týden jsem byla na
internátě a na víkendy jezdila domů, kde mi tenhle servis
obstarávala máma).
Nu,
postupně jsme se tedy se spolužáky „sehráli“ a přišel čas,
abychom také začali zkoušet přímo v prostorách divadla. Nebo
spíš divadélka, vždyť vnbspauditoriu bylo jen pár desítek míst.
Ale i tak... první setkání s takovýmhle prostředím... první
shromáždění nás „herců“ na jevišti, ještě bez kulis a
rekvizit, které jsme si z části sháněli i svépomocí, s
prázdným hledištěm (zatímco naši „hosté“ se v té chvíli
učili ve škole matematiku nebo češtinu), s jedním rozsvíceným
světlem a panem režisérem mluvícím nám do duše... A pak první
rozhýbání se, zkoušení ve skupinkách či dvojicích podle
příslušných scén, nacvičování si příchodů na scénu a
odchodů, motání se mezi oponami, přesuny v zákulisí z jedné
strany scény na druhou, vzpomínání, na které straně člověk
nechal text nebo nějakou svou rekvizitu... kuřácké pauzy, kdy nám
„Truffaldino“ hrál na klavír vedle scény Nohavicovu
„Vlaštovko, leť!“, zatímco my jsme s jiným spolužákem
filosofovali o nesmrtelnosti chrousta a dělitelnosti nulou... A pak
první vybírání a zkoušky kostýmů, výroba a stavění kulis...
Ty měl tehdy myslím na starosti spolužák, který je dnes
architektem, zatímco „Truffaldino“ se se svým herectvím
profesionalizoval. No a samozřejmě první vtipné momenty, jako
když si kluci odložili prázdné láhve od piva na bednu, na které
jsem stála a odříkávala svůj text „z okna domu“, načež
jsem se měla otočit a „vyběhnout z domu“ do popředí scény,
přičemž se všechny ty láhve pochopitelně poroučely k zemi jak
kuželky a já v ten moment překvapením a leknutím zapomněla
text.
Jestli
to vše byla „jen“ romantika? Svým způsobem ano, i když to
byla už do jisté míry i práce, člověk už věděl, že jiní by
si třeba netroufli nebo by nezvládli se naučit, odříkat a
odehrát těch pár desítek vět během asi hodinu trvajícího
představení. Kupodivu jsem ale nikdy neměla pocit, že na scénu
lezu proto, že chci, aby mi lidi tleskali a volali „Bravo!“,
nebo mě nějak obdivovali za to, jak jsem v té roli byla dobrá.
Ten potlesk na konci představení z mého pohledu patřil všem
hercům (a samozřejmě i režisérovi) stejně a měl nám potvrdit,
že jsme se z pohledu diváků zhostili svých rolí dobře a
vytvořili kvalitní produkci.
No a
pak už přišla premiéra, i s pravým „divadelním“ líčením
a účesy – tehdy se na nás cvičily studentky jedné místní
střední školy oboru kosmetička, které si zase náramně užívaly
tuhle možnost, takže jsem na premiéru měla oči myslím
namalované nazeleno a odpoledne na reprízu na růžovo a vlasy do dvou culíků, až se mě můj divadelní „otec“ ptal, jestli se
chystám na Šmoulí party. Hráli jsme nejdřív pro studenty
nižších tříd našeho gymnázia, odpoledne byla repríza pro rodiče a pozvané hosty a druhý den ještě pro vyšší ročníky
školy. Trému jsem samozřejmě měla obrovskou, ale opět se mi
potvrdilo, že když člověk přežije první momenty na scéně,
najednou nějak „vypne“ a místo na to, že na něj koukají
desítky lidí a svítí světla, se soustředí spíš na spoluhráče
na scéně a na to, co sám dělá a říká. A mí spolužáci to
prožívali ještě méně, dokonce si pamatuju i onu výraznou
zlomyslnost, kterou kluci provedli děvčatům při jejich společném
výstupu: při scéně v „kavárně“ si holky měly připít
„likérem“ (nahrazeným samozřejmě vodou) a pak pokračovat v
dialogu, ovšem kluci děvčatům na premiéru tajně podstrčili
místo vody vodku... což jim v zákulisí způsobilo nesmírné
veselí a holkám na scéně šok... Nicméně premiéra jinak
proběhla v pořádku a v poklidu, děj dospěl až k postupnému
povdávání a oženění se všech zúčastněných včetně
Truffaldina a závěrečné oponě doprovázené „Tak se vše
končí. Co bude dál? V Benátkách vypukne karneval. A naše
divadlo zůstane divadlem a smí se vysmát nám všem.“
Spolužáci
nám zatleskali a vrátili se do učeben a my měli pár hodin pauzu
před odpoledním představením pro rodiče a hosty. Vzpomínám si,
že jsem se tehdy ani moc nestihla odlíčit a jela na oběd do jedné
z místních čajoven, kde jsem se zašila do zadní místnosti s
konvicí čaje, učebnicí (testy přece jen nepočkaly) a pro
jistotu i textem naší hry – co kdyby mi místo něj při onom
odpoledním představení naskakoval přehled anglické literatury
19.století nebo chemické vzorečky...
Obdobným
způsobem proběhla i odpolední repríza – tentokrát už si ovšem
holky daly na spolužáky s lahví v ruce pozor. Rodiče, prarodiče,
členové učitelského sboru i další naši hosté byli vesměs s
našimi výkony spokojeni, jakož i my sami. Ovšem po téhle repríze
už se pomalu začínal dostavovat jistý pocit rutiny, spolu s vědomím, že následující den nás totéž čeká znovu,
tentokrát v představení pro zbytek starších spolužáků. Člověk
už prostě věděl, kdy má vejít na scénu a jak a kdo bude v
zákulisí čekat na svůj vlastní výstup, až se tam zas vrátí.
Takže jediné, co začínalo pomalu vadit, byl pocit, že tímhle
představením je vlastně konec našemu celoročnímu snažení,
které se už v téhle sestavě nikdy neodehraje.
Další
rok jsme se ovšem k panu režiséru Faltejskovi vrátili. Náš
soubor zůstal prakticky stejný, opět se řešila otázka „co
hrát letos?“. Volba tentokrát padla na Václava Klimenta Klicperu a
jeho hru „Každý něco pro vlast“, samozřejmě v patřičně
zkrácené úpravě. Dá se tedy říci, že motiv dívky, která se
chce vdát proti vůli jednoho z rodičů, zůstal z loňského
představení – tentokrát měla být proti matka správcovy dcery
Minky, kterážto role byla opět přidělena mně. Ke mně postavili
do dvojice nebohého Truffaldina, pardon – rozvážného mládence
Jesenského, jak už bylo uvedeno, spolužáka s největšími
hereckými zkušenostmi mezi námi. Snad jsem naše společné
výstupy příliš nepokazila. V průběhu děje hry mi byli ovšem
nabízeni různí jiní nápadníci, vyhovující spíše vkusu mé
panovačné matky, z nichž každý se měl prokázat nějakými
svými „zásluhami o vlast“, aby se o mě mohl ucházet. Moje
Minka ovšem vytrvale odmítala všechny ty potrhlé učitele,
majitele pivovaru, staré vinopalníky a mlynáře, a v klidu je
přenechávala klepy roznášejícím sousedkám. Nakonec se povedlo
i srdce „paní správcové“ obměkčit, prokázat, že Jesenský
má ze všech uchazečů největší „zásluhy o vlast“ i nejnadějnější budoucnost, a mohla se slavit svatba.
Mé
dojmy z přípravy a průběhu tohoto představení? Tentokrát už
jsem věděla, co od toho můžu čekat a co se bude chtít ode mne.
Místo rozkoukávání se v novém prostředí jsem se tak mohla spíš
soustředit na to, co po mně role požadovala. Byť tentokrát
postava Minky – dívky na vdávání zůstávala spíše ve stínu
výraznější paní správcové. Žádné zlomyslnosti se už během
představení nekonaly, snad jen ta, že onoho spolužáka, který mi
dal podnět k napsání tohoto článku a který byl obsazen do role
mlynáře, před premiérou napadlo zaskočit do obchodu a posypat si
bílý „mlynářský“ kostým moukou, kterou pak prášil a
trousil všude po jevišti v hustých oblacích, kdykoli se pohnul.
Taková
tedy byla naše dvě školní představení. Chtěli jsme hrát i
následující rok, dokonce jsme už měli vybránu hru – byl to
samotný Sen noci svatojánské od W. Shakespeara, ovšem už se nám
nepovedlo dát dohromady kompletní soubor v potřebném počtu
účinkujících. Starší spolužáci už měli po maturitě a
rozešli se na vysoké po celé zemi, můj ročník se k maturitě chystal,
takže měl už méně času, třeťáky čekaly jazykové zkoušky
apod. a z mladších a novějších studentů si nikdo nedodal
odvahy, aby se k nám připojil. Ovšem jak je vidět, já na tyhle
své zážitky dokážu vzpomínat i po víc jak deseti letech od
doby, kdy to vše probíhalo. Po odchodu z gymnázia a přechodu na
vysoké školy jsem se už na divadelní prkna nepostavila, aspoň
tedy prozatím. Moje životní cesta zatím zřejmě vede jinudy,
ovšem do budoucna bych se podobným příležitostem nebránila. A pochopitelně vzpomínám především na laskavý a trpělivý
přístup pana Faltejska, který nás musel naučit veškerým těm
divadelním základům – výslovnosti a práci s hlasem,
gestikulaci a mimice, abychom správně vystihli charakter naší
postavy i její momentální rozpoložení... Naštěstí bylo
poznat, že má pan Faltejsek bohaté a dlouholeté zkušenosti s
vedením divadelních ochotníků různých věkových kategorií.
Později mi dokonce jeden soused prozradil, že jde o rodáka z naší
vesnice. A strejda Google přidal pak už jen třešničku na dortu,
že se v osobě našeho milého pana učitele a režiséra skrývá
zároveň i spolužák pánů Svěráka a Smoljaka. Nu, možná je
lépe, že jsem to tehdy nevěděla, nic, co by člověku mohlo
pomoci při boji s trémou. Každopádně mám za to, že je vhodné včas poděkovat takovým lidem jako je právě on, kteří se snaží těm druhým něco nezištně předat, k něčemu je dovést, něco jim pomoci vytvořit, něco s nimi prožít.
Takže alespoň za sebe říkám: "Pane Faltejsku - DĚKUJU!"
Je o mě známo, že jsem velkým fanouškem cestování prstem po mapě. Je tedy logické, že jsem se to pokusila spojit se svou novou vášní - tentokrát tedy sleduju cestu zpěváka Philippa Kirkorova během jeho podzimního turné, podle rozpisu jeho vystoupení na jeho oficiálním webu. Přiznám se, že jsem byla trochu šokovaná už jen samotným výčtem těch jednotlivých lokalit - Philipp skutečně vystupuje téměř pokaždé někde jinde a až na cca 2 nebo 3 dny nemá během celého měsíce vůbec volno. Přičemž ten oficiální rozpis odlišuje jak jeho tour s show "DruGOY", o které jsem psala nedávno, tak i jeho případná další samostatná vystoupení k různým příležitostem. Pohled do mapy a počítání ujetých kilometrů a hodin strávených na cestách ovšem tomu jeho zaujetí pro práci, kterou dělá, dává ještě další rozměr. Pojďme si to nyní trochu přiblížit:
Nejdříve jen prostý výčet měst, tak jak je servíruje Philippův oficiální web:
1.10. - Moskva
3.10. - Sankt-Peterburg
6.10. - Kaluga
9.10. - Iževsk
10.10. - Naberežnye Čelny
11.10. - Joškar-Ola
12.10. - Čeboksary
13.10. - Nižnyj Novgorod
14.10. - Penza
15.10. - Samara
16.10. - Ufa
17.10. - Moskva
18.10. - Perm
19.-20.10. - Jekatěrinburg
22.10. - Omsk
24.10. - Tomsk
25.10. - Kemerovo
26.10. - Barnaul
30.10. - Tula
31.10. - Orjol
Trocha obrazového představení daných měst:
Moskva
Sankt-Peterburg
Kaluga
Iževsk
Naberežnye Čelny
Joškar-Ola
Čeboksary
Nižnyj Novgorod
Penza
Samara
Ufa
Perm
Jekatěrinburg
Jekatěrinburg
Omsk
Tomsk
Kemerovo
Barnaul
Tula
Orjol
Tak, a protože mě poněkud svrbí chodidla se do oněch míst někdy vydat, zchladíme si trochu hlavu a promítneme si koncertní turné Philippa Kirkorova na mapu. Využila jsem při tom pomoc Distancecalculator.globefeed.com. Ten nabízí jak možnost nechat si zobrazit trasu mezi dvěma městy na mapě, tak umí spočítat i vzdálenost mezi lokalitami a přibližnou dobu cesty. Takže jsem zadávala jen výchozí bod (čili město, ve kterém měl mít Philipp koncert den před uvedeným datem), označený na mapách jako A, a bod koncový (B), čili lokalitu koncertu vzhledem k datu aktuální. Mimochodem, nebyla jsem dvakrát nadšená, když se rozpis turné v průběhu mého snímání map změnil a Philipp si udělal místo cesty ze Sankt-Peterburgu do Kalugy ještě odbočku do Moskvy (na premiéru muzikálu Fantom opery) a koncert v Tule přesunul ze začátku měsíce na jeho konec... Ale předpokládám, že horší následky to mělo pro něj a hlavně pro návštěvníky jeho koncertů než pro mě. Nuže, namažte si kopyta, pojedeme z kopce! Připomínám, že článek začínám psát 13.října, kdy už je Philipp Kirkorov v Nižnym Novgorodě. Na nás ten kousek trasy, co už má za sebou, ještě čeká... tedy vzhůru!
3.10. - Sankt-Peterburg (trasa Moskva-Pitěr po zemi: 706 km, 9 hod 23 min)
6.10. - Kaluga (trasa Moskva - Kaluga po zemi: 181 km, 2 hod 25 min)
9.10. - Iževsk (trasa Kaluga - Iževsk po zemi: 1380 km, 17 hod 40 min)
10.10. - Naberežnye Čelny (trasa Iževsk - Naberežnye Čelny po zemi: 197 km, 2 hod 40 min)
11.10. - Joškar-Ola (trasa Naberežnye Čelny - Joškar-Ola po zemi: 409 km, 5 hod 29 min)
12.10. - Čeboksary (trasa Joškar-Ola - Čeboksary po zemi: 92 km, 1 hod 17 min)
13.10. - Nižnyj Novgorod (trasa Čeboksary - Nižnyj Novgorod po zemi: 244 km, 3 hod 20 min)
14.10. - Penza (trasa Nižnyj Novgorod - Penza po zemi: 421 km, 5 hod 55 min)
15.10. - Samara (trasa Penza - Samara po zemi: 415 km, 5 hod 35 min)
16.10. - Ufa (trasa Samara - Ufa po zemi: 459 km, 6 hod 15 min)
17.10. - Moskva (trasa Ufa - Moskva po zemi: 1340 km, 17 hod 27 min)
18.10. - Perm (trasa Moskva - Perm po zemi: 1438 km, 19 hod 23 min)
19.-20.10. - Jekatěrinburg (trasa Perm - Jekatěrinburg po zemi: 358 km, 4 hod 38 min)
22.10. - Omsk (trasa Jekatěrinburg - Omsk po zemi: 948 km, 13 hod 34 min)
24.10. - Tomsk (trasa Omsk - Tomsk po zemi: 896 km, 11 hod 56 min)
25.10. - Kemerovo (trasa Tomsk - Kemerovo po zemi: 218 km, 3 hod 16 min)
26.10. - Barnaul (trasa Kemerovo - Barnaul po zemi: 400 km, 5 hod 27 min)
30.10. - Tula (trasa Barnaul - Tula po zemi: 3679 km, 2 dny 1 hod)
31.10. - Orjol (trasa Tula - Orjol po zemi: 188 km, 2 hod 19 min)
A teď si celou tu trasu hezky shrneme. Ale radši taky po částech, ono i Google měl poněkud námitky, když jsem do něj zadávala víc jak deset položek cesty:
Tak co, bolí vás už nohy? Mě taky, a mám ten dojem, že mi Rocinanta vypověděla poslušnost a odmítla se hnout kdesi na trati mezi Penzou a Samarou... Není divu. Když použijeme moudrý sčítací stroj a budeme brát v potaz jen ty pozemní vzdálenosti (čili se vzdáme možnosti použít letadlo či vlak, kterým se Philipp mezi některými z měst přesouvá), dojdeme k následujícím číslům:
Celková délka trasy, kterou Philipp Kirkorov během října urazí - 14 675 km
Doba, za kterou tuto trasu urazí (tedy strávená pouhými přesuny z místa A na místo B) - 196 hodin 22 minut (cca 8 dní)
Takto to tedy přibližně vypadá, když se řekne, že král ruského popu nesedí doma v Moskvě na trůně na zadku a nekouká z okna na své poddané, ale dojede si pro ty kytice od nich osobně. Těch zhruba dvouhodinových koncertů, které má v každém tom městě, si nevšímejte, to je jen taková třešnička na dortu, stejně tak jako každá příprava scény, setkání s fanoušky, médii a případně některými zástupci města či lokality...
Jak už jsem zmínila v jednom z předchozích příspěvků, začala
jsem se znovu zajímat o „krále ruské pop-music“ Philippa
Kirkorova. Bylo tedy jen otázkou času, kdy mi přestanou stačit
„pouhé“ ukázky jeho hudby na jeho stránkách nebo několik
náhodných videí na YouTube, a kdy se začnu shánět po nějaké
jeho ucelenější koncertní prezentaci, tak jako tomu bylo u jiných
mnou oblíbených artistů (namátkou třeba Mylene Farmer, Tiny
Turner, Erose Ramazzottiho nebo Kylie Minogue či Garoua). Musela
jsem opět vycházet ze skutečnosti, že osobní návštěva
nějakého Philippova koncertu mi bohužel v dohledné době nehrozí
a že pokud jde o šíření jeho koncertních záznamů (či jeho
produkce vůbec), selhává i naše distribuční síť, jak už je u umělců z východu obvyklé. Proto jsem byla velmi ráda, když jsem
našla na YouTube záznam celého koncertu Philippa Kirkorova z moskevského Kremlu, který se odehrál v roce 2011 a který byl de facto úvodem k jeho koncertům po celém Rusku i v zahraničí,
které (samozřejmě aktualizované o nově vydané songy) probíhají
téměř nepřetržitě až do dnešních dnů. Odkaz na koncert
najdete zde, vzhledem k délce show (cca 2 hodiny 45 minut)
doporučuji stažení zejména majitelům méně kvalitního
internetového připojení.
Měla
jsem tedy k dispozici záznam koncertní show „DruGOY“ v Kremlu a
k tomu pár základních informací ve stylu „nejdražší a
nejvýpravnější koncertní show v Rusku všech dob, nákladné
kostýmy, precizní choreografie, 3D efekty“. Další fakta už
jsem si musela vydedukovat sama: například to, že pokud je někdo
schopný objíždět Rusko a okolí se stejnou show po tři roky,
dokonce se vracet na místa, kde už s ní několikrát byl, musí to
zřejmě být hodně kvalitní, aby to mělo publiku co nabídnout.
To u nás v Čechách samozřejmě obdoby nemá, ani u muzikálových
produkcí, natož u sólových umělců. Stejně tak může překvapit
už samotná délka této koncertní show – jak to ten Philipp
zařídil, aby se mu laskavý divák ke konci už nenudil nebo nebyl
unavený tím, že se po něm přes dvě hodiny vyžaduje stále
stejná úroveň pozornosti a adekvátní reakce na umělce na
jevišti? Bylo mi jasné, že během show zazní i spousta songů,
které jsem do té doby neznala, tudíž jsem ani netušila, zda se
mi vůbec budou líbit či zda jim (vzhledem k přetrvávající
jazykové bariéře) budu správně rozumět. Můžu se soukromě
přiznat i k jedné věci, a to sice k tomu, že když jsem tehdy na
začátku letošního června začínala hudbu Philippa Kirkorova
poslouchat, chvíli mi trvalo, než jsem se v ní nějak zorientovala
a dokázala odlišit jeden song od druhého a starší písně od nových. Proto jsem předpokládala, že během koncertu budou písně
nakombinovány a prezentovány tak, aby byla dramaturgie celé show
pro diváka dostatečně pestrá i přes případnou hudební či
textovou podobnost jednotlivých songů.
Dnes, po několikátém shlédnutí celé show tedy už můžu říct:
ano, ta show je pestrá a rozmanitá více než dostatečně. A to i
přes to, že scéna je ztvárněna sice zajímavě, ale z našeho
pohledu spíše až minimalisticky. Což je ovšem logické hned z
několika důvodů. Jednak je v Rusku zvykem, že publikum i při koncertech popových mega hvězd sedí v prostorném auditoriu (takže
žádný kotel ječících fanoušků pod jevištěm a žádný les
rukou se svítícími tyčinkami a mobily nad hlavami). No a druhak
je zřejmě celá show od začátku zamýšlena jako putovní, tedy
její tvůrci museli počítat s tím, že se musí přizpůsobit jak
obřímu reprezentativnímu sálu v Kremlu, tak třeba koncertnímu
sálu v 60tisícové Anapě (který bych po shlédnutí ukázky
přirovnala ke kulturáku v kterémkoli českém maloměstě typu
Liberec nebo Prostějov), zkrátka prostorám, které to ruské
(bulharské, litevské atd.) kulturní zázemí má k dispozici. Vše
se tedy odehrává na scéně obdélníkového tvaru, žádná mola
vybíhající mezi diváky, žádná pohyblivá rampa vozící
interpreta nad hlavami publika, žádné kropení diváků vodou a
sypání jim konfet do účesu. Aniž by tím nějak utrpěla celá
show. Od prvního momentu, kdy se Philipp Kirkorov objeví na scéně,
je navíc zřejmé, že právě on sám bude tím hlavním a
základním stavebním kamenem celé show. Ano, má tam vynikající
tanečníky v různorodých kostýmech, kteří výborně doplňují
jednotlivé songy. Má tam rovněž doprovodné zpěváky a kapelu,
ovšem obojí stranou hlavního dění na scéně. Ale ta show stojí
a padá na Philippovi, jeho zpěvu, jeho kostýmech a jeho interakci
jak s tanečníky, tak později i s publikem.
Philipp při songu Ljubov bez ljubvi
Od
prvních chvil koncertu je možné vnímat, jaký skok v prezentaci
sebe coby umělce a hudebníka Philipp udělal od toho roku 1999, kdy
jsem se o něm dozvěděla poprvé. Získal herecké zkušenosti,
které mu pomohly uplatnit jeho přirozený (a nesporný) talent
(ostatně hrál v několika filmech, TV show i v ruské verzi
muzikálu Chicago, a jeho klipy se občas dají srovnat například s
obdobnou tvorbou Mylene Farmer – narážím třeba na songy „Sněg“
či „Mně ně žal“), takže i v nejdivočejším kostýmu působí
stejně přirozeně, jako se dokáže přirozeně pohybovat na scéně.
Konec konců je dokonce i hudebně vysokoškolsky vzdělán na
prestižní moskevské hudební škole. Jako divák vnímám, jak moc
na sobě tento umělec během své 25leté kariéry zapracoval, aby
se dostal na vrchol místní hudební scény, udržel se tam po celá
ta dlouhá léta a ještě ji neustále posouval výš. Dnes je velmi
výrazný – aniž by se ovšem nějak vnucoval. Pouze podává
perfektní výkony podle svých představ, prakticky den za dnem,
pokaždé na jiném místě (z čehož je zřejmé, jak oddaný své
tvorbě musí být), jen reakce publika jsou prakticky všude stejné.
Už jaksi není vhodné před tím pánem, co má pomalu padesátku na krku, hystericky ječet, byť i takové fanynky se v mladších i
starších věkových kategoriích najdou. Místo toho přicházejí
na řadu kytice. Na české poměry v těžko uvěřitelných
kvantech – jen během téhle show „DruGOY“ si je Philipp
přebírá minimálně třikrát, přičemž jednou k tomu dokonce
využije tříkolku s přívěsem, na které projíždí mezi diváky
– ani ta ovšem nestačí a v závěru koncertu se kytice stejně
vrší na okraji scény. Přičemž Philipp je samozřejmě dostává
i od mužů, kteří umějí ocenit a vychutnat kvalitní pop.
Nicméně zpátky k průběhu celé show v Kremlu. Pohled do
playlistu nám potvrdí, že ústředním tématem Philippových
songů stále zůstává především láska – ať už ta, o kterou
muž nějakým způsobem usiluje či je pro něj (zdánlivě)
nedosažitelná (například v songu „Gibnu ja“ nebo „Bez
tebja“), vztah, který už skončil nebo se k tomu schyluje
(„Sněg“, „Ja otpuskaju tebja“, „My tak nělepo razošlis“,
„Žestokaja ljubov“ nebo „Mně ne žal“), nebo zkrátka jen
ta, která šťastně trvá ( „Ja prosto sčastliv“, „Ja za
tebja umru“, „Ja tak ljublju tebja“). Jak ji podat, aby vše
nesklouzlo ke kýči a banálnosti? Philipp Kirkorov zvolil velmi
účinný způsob: mění se jeho kostýmy, mění se vizualizace na
obrazovkách a další efekty na scéně, mění se formace tanečníků
a tanečnic. A pak už jen zbývá onen song „pouze“ perfektně
odzpívat a dostat ze sebe ty emoce, které má vzbudit. Struktura
songů je většinou dost podobná, s orchestrálním předělem
uprostřed a směřující knbspvygradovanému závěru. Což také
usnadňuje choreografii a dramaturgii celé show, stejně jako
orientaci diváka v tom, co teď asi bude následovat.
Pokud
jde o choreografii jako takovou, všimne si divák i poměrně
neobvyklé věci: Philipp se i při rychlejších písních vyhnul
zběsilému lítání po jevišti, spojenému se ždímáním litrů
potu, rozmazaným make-upem a rozcuchaným účesem, stejně jako
poskakování tanečníků a la spartakiáda, kdy všichni provádějí
stejné pohyby. Zřejmě už má tyhle časy za sebou, a tak může
zvolit naprosto opačný způsob: čím rychlejší song, tím
pomalejší a na detailní a přesné provedení náročnější
choreografie, přičemž tanečníci bývají rozděleni jak do párů,
tak do různorodých skupinek, z nichž každá provádí
choreografii do značné míry nezávisle na ostatních a jen občas
spolu kooperují, případně se k nim připojí i sám Philipp.
Tudíž například provedení songu „Ja etu žizn za tebje
otdam“ připomíná spíš lekci jógy nebo pilates, provozovanou
tanečníky v plavkách a bikinách v prostředí úžasně
realistických vodopádů promítaných na scénu, zatímco Philipp
pouze zpívá. Vždy jde spíše o zdůraznění určitého gesta
nebo o rozmístění tanečníků na scéně a přitáhnutí
pozornosti na jejich kostýmy, než o jejich maratonské výkony
hecující publikum k salvám potlesku.
Kostýmy
samotné jsou rovněž velmi rozmanité. Samostatnou kapitolou je
Philipp sám, který se během koncertu převlékne asi 5x, přičemž
se většinou drží kombinace různě výrazně zdobeného pláště
či saka a kalhot, což případně obměňuje vysokými botami,
barevnou šálou nebo čapkou vojenského či civilního střihu.
Nebojí se ale obléci si i krátké kalhoty k saku, případně kilt
na závěrečné songy v rytmu balkánského disca. Tanečníci jsou
v tomto směru ještě variabilnější, objevují se masky přes
obličej (buď ve stylu „Batman“ jako v úvodu celé show, nebo
laděné do benátského karnevalu při tangu „Gelosia“),
případně mají kostýmy ve stylu jednotlivých maloměstských
povolání (uklízečka, učitelka, popelář, voják) při písních
„V etot čas“ a „Znojnyje noči“, zkrátka se luxus a
nákladnost střídá se stylizovaným měšťáctvím a
jednoduchostí. A to platí i pro rekvizity na scéně – od zařízení, které Philippa na začátku show přetáčí vzhůru
nohama, přes ohňostroje v popředí scény nebo posazené na lustry
(song „Koroleva“) až po obyčejné dřevěné dveře, obří
gauč či kufr, které hrají ústřední roli v písních „Gibnu
ja“, „V etot čas“ a „Znojnyje noči“. Stejným způsobem
lze popsat i vizualizace a projekce promítané na scéně: od
jednoduchých typu měnící se oblaka („Věrni mně muzyku“),
plachetnice na moři („Poletěli“) nebo siluety zámku
(„Žestokaja ljubov“) až po složitější efekty, kdy například
na scéně padá imitovaný sníh nebo reálně prší (obojí při
songu „Sněg“). Výrazně vybočuje svým provedením například
song „Věrnitě mně krilya“, který Philipp odzpívá před zataženou oponou úplně sám. Nu a samozřejmě musím zmínit i
prvek, který se prolíná celým koncertem a spojuje jednotlivé
songy dohromady – byť tedy nevím, zda jsem ho vzhledem k jazykové
bariéře pochopila úplně správně. Jde o zářící kouli zřejmě
magického charakteru, mající moc plnit člověku přání, kterou
Philipp coby malý chlapec dostane kdesi v „říši snů“, resp.
„na jiné planetě“, od jakési entity zosobňující pána boha,
se kterým se později v průběhu koncertu v předtočených
scénkách setkává už coby dospělý a rozpráví s ním (a později i se svým „mladším já“) o svých přáních, načež
se opět vrací na scénu, pokaždé v jiném kostýmu. Při tomto
koncertu si zkrátka milovník vizuálna přijde na své.
Další úrovní celé show je Philippova interakce s publikem. Už
jsem zmínila, že se tentokrát nekoná žádné hysterické
křepčení, natož vrhání předmětů z publika na pódium. To
ovšem neznamená, že Philipp s publikem nekomunikuje – naopak,
nemá problém mezi nimi procházet, zpívat, přebírat od nich
květiny, nechat se od odvážnějších fanynek líbat na tvář,
reagovat na svoje blízké, kteří sedí mezi nimi... Kamera si
všímá jak přítomnosti Philippova otce, rovněž známého
zpěváka Bedrose Kirkorova, tak dalších lidí z Philippova okruhu
nejbližších – jeho bývalé ženy, pěvecké divy Ally Pugačevy,
jejího manžela Maxima Galkina, její dcery, rovněž zpěvačky
Kristiny Orbakaite (které Philipp dokonce věnoval jednu ze svých
tehdy nových písní), Philippova dobrého přítele a rovněž
zpěváka Nikolaje Baskova a jeho partnerky... V průběhu koncertu
vystoupí dokonce dva Philippovi hosté – nejdříve ukrajinská
zpěvačka Ani Lorak s duetem „Gimn nězbyvšimsa mečtam“,
později mladá ruská operní pěvkyně, sopranistka Aida
Garifullina se zajímavou úpravou duetu „Golos“. Nu a publikum
je i na tomto koncertě povzbuzováno ke spontánním reakcím,
jednak ke zpěvu refrénu známého songu „Žestokaja ljubov“,
tak později k tanci na přídavkové songy převzaté Philipem od rumunsko-německého DJ Shantela (Sadagora Hot Dub/ V sadu Edemovom, Disko Boy a Disko
Partizani). Ty ostatně zůstávají vrcholem a finálem Philippových
koncertů až do dnešních dob, jak ukazují jak videa, která on
sám točí z pódia svým iPhonem, tak videa sdílená fanoušky.
Philipp Kirkorov & Kristina Orbakaite
Co tedy říct na závěr? Že mě Philippův koncert nezklamal je
snad dostatečně jasné. Že mi nevadí ani převzaté songy, ani
občasné zpívání na playback (zrovna na tomto koncertu si ho je
možné všimnout minimálně v pěti případech, ale většinou se
to dá pochopit, například když se Philipp pohybuje mezi diváky),
rovněž. A že už chápu, proč s tímhle programem dokáže
Philipp Kirkorov objíždět svou zem stále dokola a lidé na něj
stále chodí, to také. Ba co víc, začínám věřit a doufat, že
tenhle člověk toho má ještě hodně před sebou a že má na to,
aby i tuhle svou show ještě v budoucnu překonal. A upřímně
řečeno, dnes těm posměškům na jeho adresu ze strany některých
ruských médií rozumím ještě méně. Radši snad ani nevědět,
o jaký druh uměleckých kvalit někteří z těchto novinářů
vlastně stojí. Jestli jim jde o nějakou vulgárnost, bulvárnost,
vyjadřování negativna atd., tak to myslím není ani v zájmu
publika, ani v zájmu Philippa samotného – a buďme za to rádi, z
téhle úrovně se snadno zapadá do fádnosti a průměrnosti,
lhostejno, na jak „cool“ a „in“ si onen umělec zrovna hraje
a za jak „cool“ to média vydávají. Jako člověk ze střední
Evropy, který je něčím takovým válcovaný vlastně po celou
dobu Philippovy kariéry, to možná cítím ještě silněji než ctění ruští novináři. Kde není kvalitní muzika a tvorba, tam
to nezachrání přifouknutá poprsí či obnažené rozkroky, ani
střídání milenek či teatrální přiznávání se k jiné
sexuální orientaci, ani jiné výstřelky mimo scénu. Ono i ten
make-up na scéně a třeba barevné kontaktní čočky se musejí
umět nosit. V tomto ohledu lze pak plně chápat, že se Philipp
snaží svůj soukromý život (zejména své dvě malé děti) od dosahu médií maximálně odstřihnout (s hořkou vzpomínkou na to,
že když to ještě nedělal, bylo to pro něj jako šlápnout na
hrábě, protože se toho okamžitě pokusili zneužít jak někteří
novináři, tak jeho závistiví a méně úspěšní kolegové z branže).
Philipp Kirkorov už ví, že na scéně a po profesní stránce toho
pro publikum umí a chce udělat hodně, a že už má stanovenou
hranici, pod kterou se mu očividně jít nechce. A zrovna tak věří,
že publiku bude stačit, když už jim po těch letech zazpívá, že
je „prosto sčastliv“ a že diváci nebudou nutit ty novináře
pídit se po detailech, ale nechají ho mezi těmi koncerty taky žít.
Ono to musí být poměrně náročný život, když jarní turné
přejde do letního, letní do podzimního, pak už pomalu začnou
přípravy na Vánoce, televizní vystoupení, do toho různé
soutěže, natáčení nových písní a klipů k nim, sledování,
co je v branži nového, pochopitelně přípravy na Eurovizi, letos
ještě podíl na titulním songu olympijských her v Soči, téměř
každodenní přesuny jak v rámci Ruska, tak celého světa... a do
toho tedy téměř povinný kontakt s médii, z nichž mnohá mají
spíš zájem Philippa stáhnout dolů, případně o něm informovat
tak nějak po svém.
Takže jsem se třeba zasmála, když anapská lokální televize
zařadila zprávu o připravovaném koncertu Philippa Kirkorova v
jejich městě mezi informace o výstavě exotických plazů a
oznámení o závodech plachetnic. Povědomě maloměšťácké.
Ovšem neudělalo se mi příliš volno, když jsem četla analýzu
„sociálních trendů“ týkajících se návštěvníků různých
kulturních událostí (což je prý v Rusku oblíbená kategorie),
sepsanou jakousi ruskou novinářskou hvězdou s referencemi ze zahraničí. Dáma zkoušela cosi vyvodit ze zjištění, že na koncerty Philippa Kirkorova prý chodí především mladé dívky a
pak střední věková kategorie žen, obvykle prý nepříliš
majetní lidé, a co prý dotyčné na Philippovi vidí, když on je
prý známý svým „nevhodným chováním k ženám“... Zkrátka
obvyklá snaha o vyrobení skandálu za každou cenu, plus ještě
hodně nekvalitní pokus o hodnocení vkusu publika na základě
nějakých rádoby sociologických statistik, div že to ještě
neodbíhalo do psychologických posudků, aby si dotyčné
návštěvnice koncertů Philippa Kirkorova před „velkou dámou z novin“ připadaly špatně... Aby se snad laskavý divák příště
bál na nějaký koncert jít, aby se nestal objektem zájmu takto
škatulkujících individuí, která mají z nějakého důvodu
potřebu pátrat po jeho příjmu nebo řešit jeho záliby. I člověku neznalému prostředí to ukáže, jak moc jsou některá
ruská média bez ohledu na ony slavné „zahraniční reference“
či proklamovanou „profesní zdatnost“ vlastně nesvobodná v
deskripci, a tedy i spoluvytváření, vlastního kulturního
prostoru. Může to být jen důsledek tlaku, který je zas na ně
vyvíjen oficiálními místy a který se „jen“ snaží přesunout
na ty umělce, nicméně pak se nelze divit, když se tomu kdokoli
brání.
A
jak říkám, jestli taková média mají nějaký zájem na
narušování hranic soukromí, které si někdo stanoví, pak já
coby fanoušek (navíc zahraniční) tímto zájmem netrpím, tudíž
není možné se „mým zájmem“ na daných informacích nějak
zaštiťovat. Přijímat můžu pouze to, co dotyčný sdílí sám a dobrovolně. A toho je zrovna u Philippa Kirkorova dost a dost,
nebojí se sdílet s publikem svoje vzpomínky z dětství, na
důležité momenty své kariéry, dříve nepublikované fotografie
a videa, reference a komentáře k lidem a událostem, jimiž je
nějak ovlivněn a kterých si váží, nakonec – i ta videa
nahrávaná na koncertech z pódia do publika na iPhone sdílí ze
všech mně známých umělců snad pouze on sám... Chtít víc by
už možná bylo opravdu až příliš, inspirace pro obohacení
vlastního života si u Kirkorova může najít každý dost. Ostatně
mě samotnou už jen pouhé ukázky jeho tvorby přiměly přestat
se patlat donekonečna ve vlastních soukromých problémech, zaměřit
se na budoucnost, začít se učit rusky a zajímat se o ruskojazyčnou oblast v jiném než negativním slova smyslu, což je
myslím na dnešní dobu víc než dost.
Playlist:
Ty vsjo uvidiš sam (Ты все увидишь сам)
Novyj geroj (Новый герой)
Ljubov bez ljubvi (Любовь без любви)
Ja otpuskaju tebja (Я отпускаю тебя)
Sněg (Снег)
Věrnitě mně krilya (Верните мне крыля)
Gibnu ja (Гибну я)
Edinstvennaja (Единственная)
Ptica v grudi (Птица в груди)
Ja takoj něžnyj (Я такой нежный)
V etot čas (В етот час)
Znojnyje noči (Знойные ночи)
Moja zvězda (Моя звезда)
Gimn nězbyvšimsa mečtam (duet s Ani Lorak) (Гимн незбывшимся мечтам - дует с Ани Лорак)
Ja tak ljublju těbja (Я так люблю тебя)
Tri sčastlivych dňa (Три счастливых дня)
Poleteli (Полетели)
Verni mne muzyku (Верни мне музыку)
Ja etu žizn tebje otdam (Я ету жизнь тебе отдам)
My tak nelepo razoshlis (Мы так нелепо разошлись)
Žestokaja ljubov (Жестокая любов)
Moje ličnoje dělo (Мое личное дело)
Gelosia
Diva (Дива)
Golos (duet s Aidou Garifullinou) (Голос - дует с Аидой Гарифуллиной)
Koroleva (Королева)
Ja za tebja umru (Я за тебя умру)
Bez tebja (Без тебя)
Ja prosto sčastliv (Я просто счастлив)
Sadagora Hot Dub (В саду Едемовом)
Disko Boy (Диско Бой)
Disko Partizani (Диско Партизани)
Kristina (Кристина)
Prosto podari (Просто подари)
Mne ne žal (Мне не жаль)
Struny (Струны)
Plakát zvoucí na koncert Philippa Kirkorova v Nižném Novgorodu; obvyklá cena vstupenky je mezi 2500-6000 rubly
1.jpg)
1.jpg)
