Carlo Goldoni, Václav K. Klicpera aneb LaMantha kdysi na prknech

Jak tak koukám, ty záchvaty nostalgie, co mě popadají už od června, zřejmě mají ještě nějakou dobu pokračovat. Tentokrát je přiživil jeden z mých bývalých spolužáků ze střední školy. Jak a čím? Jednoduše – o letošních prázdninách si udělal výlet do italských Benátek, a zrovna před několika týdny z něj sdílel své fotografie, včetně té, na které je místní socha dramatika Carla Goldoniho, s poznámkou, že „si na mě u ní hned vzpomněl“. Což je od něj samozřejmě moc milé a děkuju mu za to.

Socha Carla Goldoniho v Benátkách

Proč vlastně oba vzpomínáme zrovna na Carla Goldoniho? To souvisí především s činností našeho školního dramatického kroužku, ve kterém jsme spolu s několika dalšími našimi spolužáky oba po dva roky za sebou účinkovali. Výběr z tvorby Carla Goldoniho byl totiž tím, na co padla volba našeho pana režiséra Rudolfa Faltejska pro naše první představení. A podle mého názoru to byla volba více než šťastná. Už předtím někteří z nás navštěvovali „konkurenční“ divadelní kroužek vedený naší češtinářkou, ve kterém jsme se pracně zmohli na vánoční představení zpěvohry „Betlém“, realizované tehdy ještě v nezastřešených prostorách chodby naší školy (nutno přiznat, že to byl pouze svižný rytmus vánočních koled, co tuhle naši amatéřinu drželo pohromadě), a ke konci roku jakési pohádkové vystoupení rovněž se zpěvy, na které si už sotva vzpomínám, byť se odehrávalo v reprezentativnějších prostorách městského kulturního sálu. Oproti tomu pan Faltejsek se svým tehdejším ansámblem zvolil hru daleko náročnější, totiž Černošského Pána Boha a pány Izraelity Roarka Bradforda. Její realizaci navíc umístil do daleko vhodnějších prostor Divadla Jesličky, využívaného místními ochotníky při škole umění. Dal tak té mládeži ve věku 15-20 let možnost poznat to divadelní prostředí se vším všudy i z druhé strany, tedy z pozice herce, nejen příležitostného diváka, což s sebou obnáší i základní seznámení se s činností dalších profesí s divadlem spojených – ať jde o obsluhu opon, světel, kostymérnu a rekvizitář, nápovědu... Naši spolužáci se svých rolí zhostili více než dobře, představení mělo velký úspěch při premiéře i reprízách a excelovali v něm i ti, kteří byli jinak považováni za méně úspěšné studenty.

Další rok už ovšem většina nás „divadelníků“ přešla právě k panu Faltejskovi, zatímco „původní soubor“ až na pár výjimek na pokračování své další činnosti právě pod vedením pana Faltejska rezignoval a dotyční se spíš začali věnovat jiným aktivitám, které jim naše škola nabízela. Došlo tedy k vytvoření souboru nového, omlazeného o kvintány (první ročník vyššího gymnázia), a vše začalo pro pana Faltejska nanovo – výběr a úprava hry, rozdělení rolí (podotýkám – mládeži, se kterou se potkával předtím pouze v hodinách rétoriky a z nichž nikoho vlastně osobně neznal), vysvětlování děje hry, no a pak ona každotýdenní rutina v podobě čtených zkoušek, které se tehdy ovšem ještě odbývaly právě v prostorách učeben naší školy. To asi bývalo nejnáročnější, občas bylo zkrátka především na chlapecké části našeho kroužku znát, že by po náročné výuce spíš dala už přednost relaxaci někde u piva nebo při sportu než dalším hodinám memorování a zkoušení textu a interakce s ostatními účinkujícími. Bylo tudíž poměrně náročné zařídit, aby se celý soubor, byť čítal jen asi okolo 15-20 členů, sešel pohromadě, většinou na zkouškách vždy několik lidí chybělo a zkoušelo se ve skupinkách podle toho, kdo byl právě přítomný, jak už to tak bývá.

Jak už bylo řečeno, vybrali jsme si tedy italského dramatika Carla Goldoniho, z jehož děl pro nás byl sestaven jakýsi kompilát, založený převážně na Sluhovi dvou pánů, Mirandolině a Poprasku na laguně. A jak už to tak chodí, jedna z hlavních rolí – dívky, která se chce vdát proti vůli svého otce – připadla právě na mě. Jak už jsem naznačila v jednom z předchozích článků, byla jsem v té době pořád ještě tou postupně se ve městě rozkoukávající holkou z vesnice, která se ostýchala otevřít pusu a při každém vystoupení před spolužáky s nějakým referátem bojovala s trémou. Ovšem právě proto jsem se rozhodla chodit do souboru p.Faltejska, abych tuhle svou trému a ostýchavost překonala a zjistila, jestli spolu s ostatními dokážu vytvořit i nějaké komplexnější dílo, které je schopné opakování. Je nepochybné, že pan Faltejsek coby zkušený herec a režisér mou tehdejší nejistotu vycítil – a byť mohl do mé role obsadit kurážnější děvčata, neměl nic proti tomu, abych si ji vzala na starost já a „Beatrice“ tak byla cudná, nesmělá – a spolehlivá v tom, že nezapomene text. Nu, snad jsem ho příliš nezklamala.

Pro mě osobně to byla příležitost jak k seznámení se se spolužáky, se kterými bych se jinak jen míjela na chodbě, tak tedy i k práci na sobě samé, jak už jsem řekla. Zábavnou formou, ovšem člověk už si tu uvědomoval, že je součástí nějakého týmu, který je na jeho výkonech závislý. Byl to i určitý způsob přechodu z dětského věku do mladší dospělosti – najednou už člověk nebyl jen tím prckem se školním batohem na zádech, který teprve začínal experimentovat s používáním make-upu, ale už se po něm chtělo, aby se choval jako holka na vdávání! Ba co hůř – role mi předepisovala i milostnou scénu, byť vyjádřenou pouze zvuky za dekoracemi! Mně, která jsem tehdy o opačné pohlaví téměř nejevila zájem a jejíž první skutečný vztah byl ještě ukrytý v daleké budoucnosti! Ne že by na tom ostatní nebyli více méně podobně, například role mého otce se zhostil tehdy asi patnáctiletý spolužák z nižšího ročníku. Pro mě to ovšem bylo fascinující právě v tom, že mi role dovolovala a přikazovala dělat to, na co jsem si v reálu ještě sama netroufla či jsem to jen nedělala – svádět a odmítat nápadníky, hádat se s otcem, poroučet služce nebo Truffaldinovi... Dokonce si vzpomínám, že na mě připadla hned úvodní scéna, ve které dvě vdavekchtivé dívky věší prádlo a přitom se spolu baví o počasí a chlapcích, a že jsem se tehdy v těch svých 17 letech i trochu bála, jestli zvládnu to „prádlo“ pověsit „správně“, vzhledem k tomu, že jsem se doma k takovým činnostem předtím ještě nedostala (přes týden jsem byla na internátě a na víkendy jezdila domů, kde mi tenhle servis obstarávala máma).

Nu, postupně jsme se tedy se spolužáky „sehráli“ a přišel čas, abychom také začali zkoušet přímo v prostorách divadla. Nebo spíš divadélka, vždyť vnbspauditoriu bylo jen pár desítek míst. Ale i tak... první setkání s takovýmhle prostředím... první shromáždění nás „herců“ na jevišti, ještě bez kulis a rekvizit, které jsme si z části sháněli i svépomocí, s prázdným hledištěm (zatímco naši „hosté“ se v té chvíli učili ve škole matematiku nebo češtinu), s jedním rozsvíceným světlem a panem režisérem mluvícím nám do duše... A pak první rozhýbání se, zkoušení ve skupinkách či dvojicích podle příslušných scén, nacvičování si příchodů na scénu a odchodů, motání se mezi oponami, přesuny v zákulisí z jedné strany scény na druhou, vzpomínání, na které straně člověk nechal text nebo nějakou svou rekvizitu... kuřácké pauzy, kdy nám „Truffaldino“ hrál na klavír vedle scény Nohavicovu „Vlaštovko, leť!“, zatímco my jsme s jiným spolužákem filosofovali o nesmrtelnosti chrousta a dělitelnosti nulou... A pak první vybírání a zkoušky kostýmů, výroba a stavění kulis... Ty měl tehdy myslím na starosti spolužák, který je dnes architektem, zatímco „Truffaldino“ se se svým herectvím profesionalizoval. No a samozřejmě první vtipné momenty, jako když si kluci odložili prázdné láhve od piva na bednu, na které jsem stála a odříkávala svůj text „z okna domu“, načež jsem se měla otočit a „vyběhnout z domu“ do popředí scény, přičemž se všechny ty láhve pochopitelně poroučely k zemi jak kuželky a já v ten moment překvapením a leknutím zapomněla text.

Jestli to vše byla „jen“ romantika? Svým způsobem ano, i když to byla už do jisté míry i práce, člověk už věděl, že jiní by si třeba netroufli nebo by nezvládli se naučit, odříkat a odehrát těch pár desítek vět během asi hodinu trvajícího představení. Kupodivu jsem ale nikdy neměla pocit, že na scénu lezu proto, že chci, aby mi lidi tleskali a volali „Bravo!“, nebo mě nějak obdivovali za to, jak jsem v té roli byla dobrá. Ten potlesk na konci představení z mého pohledu patřil všem hercům (a samozřejmě i režisérovi) stejně a měl nám potvrdit, že jsme se z pohledu diváků zhostili svých rolí dobře a vytvořili kvalitní produkci.

No a pak už přišla premiéra, i s pravým „divadelním“ líčením a účesy – tehdy se na nás cvičily studentky jedné místní střední školy oboru kosmetička, které si zase náramně užívaly tuhle možnost, takže jsem na premiéru měla oči myslím namalované nazeleno a odpoledne na reprízu na růžovo a vlasy do dvou culíků, až se mě můj divadelní „otec“ ptal, jestli se chystám na Šmoulí party. Hráli jsme nejdřív pro studenty nižších tříd našeho gymnázia, odpoledne byla repríza pro rodiče a pozvané hosty a druhý den ještě pro vyšší ročníky školy. Trému jsem samozřejmě měla obrovskou, ale opět se mi potvrdilo, že když člověk přežije první momenty na scéně, najednou nějak „vypne“ a místo na to, že na něj koukají desítky lidí a svítí světla, se soustředí spíš na spoluhráče na scéně a na to, co sám dělá a říká. A mí spolužáci to prožívali ještě méně, dokonce si pamatuju i onu výraznou zlomyslnost, kterou kluci provedli děvčatům při jejich společném výstupu: při scéně v „kavárně“ si holky měly připít „likérem“ (nahrazeným samozřejmě vodou) a pak pokračovat v dialogu, ovšem kluci děvčatům na premiéru tajně podstrčili místo vody vodku... což jim v zákulisí způsobilo nesmírné veselí a holkám na scéně šok... Nicméně premiéra jinak proběhla v pořádku a v poklidu, děj dospěl až k postupnému povdávání a oženění se všech zúčastněných včetně Truffaldina a závěrečné oponě doprovázené „Tak se vše končí. Co bude dál? V Benátkách vypukne karneval. A naše divadlo zůstane divadlem a smí se vysmát nám všem.“

Spolužáci nám zatleskali a vrátili se do učeben a my měli pár hodin pauzu před odpoledním představením pro rodiče a hosty. Vzpomínám si, že jsem se tehdy ani moc nestihla odlíčit a jela na oběd do jedné z místních čajoven, kde jsem se zašila do zadní místnosti s konvicí čaje, učebnicí (testy přece jen nepočkaly) a pro jistotu i textem naší hry – co kdyby mi místo něj při onom odpoledním představení naskakoval přehled anglické literatury 19.století nebo chemické vzorečky...

Obdobným způsobem proběhla i odpolední repríza – tentokrát už si ovšem holky daly na spolužáky s lahví v ruce pozor. Rodiče, prarodiče, členové učitelského sboru i další naši hosté byli vesměs s našimi výkony spokojeni, jakož i my sami. Ovšem po téhle repríze už se pomalu začínal dostavovat jistý pocit rutiny, spolu s vědomím, že následující den nás totéž čeká znovu, tentokrát v představení pro zbytek starších spolužáků. Člověk už prostě věděl, kdy má vejít na scénu a jak a kdo bude v zákulisí čekat na svůj vlastní výstup, až se tam zas vrátí. Takže jediné, co začínalo pomalu vadit, byl pocit, že tímhle představením je vlastně konec našemu celoročnímu snažení, které se už v téhle sestavě nikdy neodehraje.

Další rok jsme se ovšem k panu režiséru Faltejskovi vrátili. Náš soubor zůstal prakticky stejný, opět se řešila otázka „co hrát letos?“. Volba tentokrát padla na Václava Klimenta Klicperu a jeho hru „Každý něco pro vlast“, samozřejmě v patřičně zkrácené úpravě. Dá se tedy říci, že motiv dívky, která se chce vdát proti vůli jednoho z rodičů, zůstal z loňského představení – tentokrát měla být proti matka správcovy dcery Minky, kterážto role byla opět přidělena mně. Ke mně postavili do dvojice nebohého Truffaldina, pardon – rozvážného mládence Jesenského, jak už bylo uvedeno, spolužáka s největšími hereckými zkušenostmi mezi námi. Snad jsem naše společné výstupy příliš nepokazila. V průběhu děje hry mi byli ovšem nabízeni různí jiní nápadníci, vyhovující spíše vkusu mé panovačné matky, z nichž každý se měl prokázat nějakými svými „zásluhami o vlast“, aby se o mě mohl ucházet. Moje Minka ovšem vytrvale odmítala všechny ty potrhlé učitele, majitele pivovaru, staré vinopalníky a mlynáře, a v klidu je přenechávala klepy roznášejícím sousedkám. Nakonec se povedlo i srdce „paní správcové“ obměkčit, prokázat, že Jesenský má ze všech uchazečů největší „zásluhy o vlast“ i nejnadějnější budoucnost, a mohla se slavit svatba.

Mé dojmy z přípravy a průběhu tohoto představení? Tentokrát už jsem věděla, co od toho můžu čekat a co se bude chtít ode mne. Místo rozkoukávání se v novém prostředí jsem se tak mohla spíš soustředit na to, co po mně role požadovala. Byť tentokrát postava Minky – dívky na vdávání zůstávala spíše ve stínu výraznější paní správcové. Žádné zlomyslnosti se už během představení nekonaly, snad jen ta, že onoho spolužáka, který mi dal podnět k napsání tohoto článku a který byl obsazen do role mlynáře, před premiérou napadlo zaskočit do obchodu a posypat si bílý „mlynářský“ kostým moukou, kterou pak prášil a trousil všude po jevišti v hustých oblacích, kdykoli se pohnul.

Taková tedy byla naše dvě školní představení. Chtěli jsme hrát i následující rok, dokonce jsme už měli vybránu hru – byl to samotný Sen noci svatojánské od W. Shakespeara, ovšem už se nám nepovedlo dát dohromady kompletní soubor v potřebném počtu účinkujících. Starší spolužáci už měli po maturitě a rozešli se na vysoké po celé zemi, můj ročník se k maturitě chystal, takže měl už méně času, třeťáky čekaly jazykové zkoušky apod. a z mladších a novějších studentů si nikdo nedodal odvahy, aby se k nám připojil. Ovšem jak je vidět, já na tyhle své zážitky dokážu vzpomínat i po víc jak deseti letech od doby, kdy to vše probíhalo. Po odchodu z gymnázia a přechodu na vysoké školy jsem se už na divadelní prkna nepostavila, aspoň tedy prozatím. Moje životní cesta zatím zřejmě vede jinudy, ovšem do budoucna bych se podobným příležitostem nebránila. A pochopitelně vzpomínám především na laskavý a trpělivý přístup pana Faltejska, který nás musel naučit veškerým těm divadelním základům – výslovnosti a práci s hlasem, gestikulaci a mimice, abychom správně vystihli charakter naší postavy i její momentální rozpoložení... Naštěstí bylo poznat, že má pan Faltejsek bohaté a dlouholeté zkušenosti s vedením divadelních ochotníků různých věkových kategorií. Později mi dokonce jeden soused prozradil, že jde o rodáka z naší vesnice. A strejda Google přidal pak už jen třešničku na dortu, že se v osobě našeho milého pana učitele a režiséra skrývá zároveň i spolužák pánů Svěráka a Smoljaka. Nu, možná je lépe, že jsem to tehdy nevěděla, nic, co by člověku mohlo pomoci při boji s trémou. Každopádně mám za to, že je vhodné včas poděkovat takovým lidem jako je právě on, kteří se snaží těm druhým něco nezištně předat, k něčemu je dovést, něco jim pomoci vytvořit, něco s nimi prožít.

Takže alespoň za sebe říkám: "Pane Faltejsku - DĚKUJU!"

Rudolf Faltejsek, foto Ivo Mičkal