Jak už jsem tu několikrát opakovala, zajímám se o věci, které nějak souvisejí s Ruskem. A protože jsem vizuální kreativec, před nějakým časem jsem pro sebe objevila i ruskou klasiku - tradiční vzor zvaný Chochloma, který se používá především na ozdobu dřevěného nádobí a užitkových či upomínkových předmětů. Možná že spousta z vás zná ty lžíce, misky a talíře s červeno-zeleno-žlutým především rostlinným a květinovým motivem na zlato-černém pozadí. Rusové ovšem chochlomský vzorek v různých barvách dokáží umístit třeba i na letadlo nebo auto. No a mě coby příznivce secesního umění a jeho rostlinných motivů tedy Chochloma zaujala taky. Kdesi na webu jsem našla pár předloh, ovšem ty klasické barvy mi přišly poněkud neuspokojivé, přišlo mi, že tenhle vzorek může v různých barevných kombinacích dopadnout ještě působivěji. A tak jsem si začala hrát. Výsledek vám nyní nabízím coby malý vánoční dárek.
Užijte si ho tak, jako jsem si já užívala jeho výrobu.
As I mentioned some time ago I'm interested in various kind of stuff that has something to do with Russia. And since I'm interested in visual art and graphic, I discovered a Russian classic for myself - a traditional pattern called "Khokhloma", that is used mostly for decorating wooden tableware, souvenirs and items of daily use. Maybe are all these spoons, bowls and plates with red, green and yellow flower motive on a golden-black background familiar to some of you. The Russians are able to put this pattern in various colours even on a plane or a car. And I as a fan of art-nouveau style and its flower patterns was fascinated by Khokhloma style as well. I found some templates somewhere on the web, but I wasn't quite satisfied with their colours this time, I thought that change of them may cause this patterns seem more interesting. So I started to play with them a little bit... and the results I'm offering to you right now as a small Christmas gift. I hope you'll enjoy it as much as I did their creating.
Vytvořeno 17.11., proto ty barvy. / Created on our National Holiday on 17.11., thus our national colours
Well, it really seems to me that those bursts of nostalgia, that keep showing in my life since June, tend to continue for some time yet. These days they are fed by one of my ex-schoolmates. He went to Venice on this summer for a trip and he shared his photos from this tour just a couple of weeks ago, including the one of the statue of a local playwright Carlo Goldoni, with a simple note „Something for you, LaMantha!“ It's really nice from him that he remembered me while spotting this statue and I'm sending big thanks to him for this.
Statue of Carlo Goldoni in Venice
Actually, why are we both remembering Carlo Goldoni? Because he was connected with the activity of the theatrical group at our high school that we both have been acting in for two seasons. An extract from his theatrical outputs was chosen for our first performance by our director Rudolf Faltejsek. In my opinion it was quite a lucky choice. We were young, so this mixture from old Italian commedias dell'arte was the right for us. Some of us „actors“ have been performing in another theatrical group at our school before, but it was really an amateurish job led by our Czech language teacher who lacked any practical experiences from the theatre. We have rehearsed a Christmas musical performance called „The Nativity Scene“, full of old Czech carols, that we have performed on a roof-less corridor of our school before Christmas holidays, and then another fairy-tale musical performance presented in a local city hall that I can hardly remember.
In contrast with this Mr Faltejsek chose a drama much challenging for his ensemble, namely the Roark Bradford's „Ol´ Man Adam an´ his Chillun / Ol´ King David an´ the Philistine Boys“. The ensemble of our schoolmates had above that a chance to peform in a much suitable area of the „Jesličky“ (The Crib) Theatre, that was used as a home stage for amateur actors from local school of arts. So the youth between their 15-20 years has got their first chances to meet the environment of a real theatre from behind the curtains, not only as the non-regular theatre visitors. That brings with it of course a familiarization with another professionals from the theatre – the curtain operators, lighting technician, the staff from the costumes & props rooms, the prompter... Our collegues passed their challenge well, their performance was very succesfull both at premiere and at reprises and even those students, who were labelled as less talented took their chance to excel in it.
The next year things changed – some boys and girls from Mr Faltejsek's ensemble quit, as well as most of us from the „competetive“ one of our Czech language teacher went conversely just to Mr Faltejsek's. So Mr Faltejsek as a director had a completely new ensemble of young people he either had never seen before, or met them only in our school rhetorical courses. Even some girls and boys from the first grade at our school joined us. And everything could for Mr Faltejsek start anew – the selection of a play to perform, adapting it for the number of the ensemble members and roles needed, casting of the roles, explaining the plot of the play to the cast, and finally that weekly repeated routine of rehearsals, that were held in our classrooms after finishing our classes. Well, that was the hardest part of the process – from time to time it was obvious (especially for the boys from our group) that many of us would prefer relaxation either by some sport, or with a nice mug of beer after all those hard school lessons, instead of another hours of memorizing the dialogues and rehearsing the interactions with co-performers. So it was quite uneasy to get the whole ensemble together on these rehearsals, although we were only about 15 members. Every time there was someone absent and we were forced to rehearse in pairs or groups according to the members who were present. But I think it's quite normal when performing in a theatre is not your regular job.
Well, as I wrote, for our performance we chose the Italian playwright Carlo Goldoni, from whose pieces (mostly from The Mistress of the Inn, A Servant to Two Masters and Brawling in Chioggia) a compilation was made for us by our director. And as life brings many surprises, I was casted to one of the lead roles – a girl who wants to marry against her father's wish. As I've mentioned in some of my previous blog post, I still was that shy girl from the Czech countryside, who was trying to become acclimatized to the life in a big city and who fought her jitters everytime she had to make some school presentation in front of her schoolmates. But actually all those jitters were for me an impulse to join Mr Faltejsek's theatrical ensemble – I simply wanted to get rid of them. And of course I wanted to know whether I'm able to cooperate with some group on a theatrical perfromance with everything that is connected with it. There are no doubts that Mr Faltejsek as an experienced actor himself and a director who used to work with amateur actors for many years before percieved my lack of self-confidence – but he didn't have any objections against me as a cast of my role, instead of casting some spunkier girl. So my „Beatrice“ was chaste, diffident – and reliable in what regards not forgetting the text of her role. Well, I hope I didn't dissapoint Mr Faltejsek much.
Having a chance to perform in a school theatrical ensemble was for me on the one hand a possibility to meet with my schoolmates that I would otherwise passed by at the corridors of our school, and secondly it was a big opportunity for working on myself, as I wrote before. It was just a leisure activity for me, but I already realized that I'm a part of a bigger team that is dependent on my performance. It was a kind of transformation from my childhood and young teenage years into young adultery, too – suddenly I wasn't just a kid with a schoolbag on my back, who just started her experiments with using the make-up, but I was forced to act as a girl suitable for marriage! The worse – my role involved a love scene, although performed only by sounds behind the scene! And it should be played by me, who wasn't paying much attention to opposite sex then and whose first real relationship between a boy and a girl was hidden deep in her future. But my schoolmates in our ensemble struggled the same problem, e.g. the role of my father was casted by a 15 year old boy from the first grade of our school. But I enjoyed this all – everything that I wouldn't allow to do myself in my real life was allowed or even ordered to me as a part of my role, as flirting with the boys or rejecting them, quarelling with my father, giving orders to my maid or to Truffaldino... I can even remember that I acted just in the opening scene, where the girls meet and chat by hanging the laundry – and I wasn't sure whether I will be able to do it „right“, since I wasn't used to do this in my real life.
Well, little by little we went more familiar together with my schoolmates and our roles, so there came a time for us to bring our rehearsals into the area of our theatre. It was a really small place, with only a few dozens of seats in the auditorium. But yet – a first meeting with a place like that... the first gathering of us - „the actors“ - on an empty stage, without any decorations or props (that we partially hunted for or even made by ourselves), with an empty auditorium (our guests were that moment sitting at school) and with only one light on and our director in front of us giving us some friendly advices... And then came our first careful steps on stage, as we started to rehearse in couples or grups as needed, practice the arrivals to the scene and leaving from there, we were tottering between the curtains, as we were moving from one side of the scene to another in the backstage... recalling on what side of the scene has someone left the paper with the text of his role or some of his props... And then there were those pauses for smokers, when „Truffaldino“ played us a Jaromír Nohavica's song „Swallow, fly!“ on a piano next to the stage, while me and one of my friends were chatting about total nonsenses then... And of course there were the first funny moments during our rehearsals, like that one, when the boys left their empty beer bottles at the wooden crate I should be standing at and talking „from inside the window of a house“ and then I was supposed to go down from the crate and „run to the front of the house“ - but I accidentally tumbled all the beer bottles down and as I went so frightened, I immediately forgot the text of my role.
Maybe this all seems so romantic to you... But in fact, it was a kind of work itself as well. One already knew that someone else wouldn't dare it or simply wouldn't manage to learn, say and perform these few sentences of his role, that were needed for about a hour lasting play. But I never had a feeling that need to step on the stage only to hear the applause and the word „Bravo!“ or for being admired for the way I took my role. That applause in my opinion belonged to the whole ensemble with the director and its purpose was to confirm us, that we created a good performance. Of course everyone steps on the stage to do his best.
Well, the time of our premiere has come, followed with all that bold make-up and hairstyles - we asked the girls from the make-up artist's branch of some high school to support us, and they were happy that they could use a really generous portion of their creativity for us. So my eye make-up was pink shaded for the premiere and green shaded for the rest of our performances, I wore two pigtails and the boy that played my father asked me if we are going to some kids party... First were we performing for the youngest students of our school, on afternoon there was a reprise for our parents and other guests and friends of the school, and the next day another one for the rest of our students. Of course I suffered from a big stage-fright before the premiere, but I was acknowledged again that if someone survives the first moments on the stage, his head turns somehow "off" and he can concentrate more on what he is actually doing and sayin than on the fact he is being gazed at with all the lights on. And my collegues suffered from the stage-fright even less - actually I remembered one mischievous joke that have our boys made towards the girls during their performance: there was a scene in the coffee shop, that the girls should visit and drink a toast with the shot of a liqueur (that was meant to be substituted with pure water, of course) there and then continue in their dialogues. But our boys substituted the water in the bottle with vodka without telling the girls - so they drank their shots and were almost unable to speak again in that shock, while the boys in the backstage could laugh their hearts. But besides that the premiere went all right into it's nice finish, when everyone on the stage (including poor Truffaldino) got married and the final fell of the curtains was followed with "So that's how everything ends. And what will be next? There's a carnival starting in Venice. And our theatre play remains as it is, and is allowed to make fun of everyone of us." We've got a big applause from our schoolmates, that returned to school then, and we had to wait a few hours for our afternoon's reprise. I remember that I almost gave up putting my make-up off and went for a lunch to one of local tearooms, where I sat in a rear room with a nice pot of a tea and a textbook (the test in the school really couldn't wait for our performance to be gone) and for sure with a screenplay of our play (what if my text was substituted with some chemistry formulas in my head?).
Our afternoon's premiere was perfomed the same way, except the fact that the girls watched the boys with the bottle in their hands carefully this time. Our parents and grandparents and other guests of our show were satisfied with our performances, as well as we were. But there slightly were these feelings of some routine after this reprise, that were connected with the knowledge, that tomorrow it will be the same for us, this time in a reprise for the rest of our older schoolmates. One simply knew when and how should he enter the scene and who will be in the backstage waiting for his own act when he returns. So the only thing that slightly started to get into my mind was the fact that with this performance is our all-year endeavour over and it won't be repeated with such ensemble anymore.
Of course we returned to our director Mr Faltejsek the next year. Our ensemble remained almost the same and we solved the question "what are we gonna perform this time?" again. This time we chose a Czech playwright Václav Kliment Klicpera and his comedy "Everyone Something for his Homeland". So the motive of a girl tempting to marry against the will of one of her parents (this time her mother's) remained the same. And so did the cast - with myself again in a role of this girl called Minka, a daughter of a town mayor and his bossy wife. The boy I chose to marry in this role was called Jesenský and this part was casted by "Truffaldino" from our previous performance - therefore a boy who had the most experiences in acting from all of us. I can only hope I didn't spoil our common act much. But there were many more suitors, that were presented to my throughout the performance and that would be more acceptable by my mother, because they seemed to her to have more credits for developing our country - but my Minka steadily refused all of these silly teachers, brewery owners and old wine distillery owners and let them marry her talkative neighbours, insisting to marry only Jesenský. In the end the will of her mom relented, it was proven that Jesenský has the most "credits for our homeland" from all of the adepts and even the most promising future, so the marriage could be celebrated between him and Minka.
And my feeleings about the preparation of this performance and the performance itself? This time I already knew what I should expect from it and what will be expected from me. The more could I concentrate for what my role demanded from me, instead of getting familiar with a new surroundings. Despite the fact that the role of my Minka this time was a bit eclipsed by her mom, that was more distinctive. There were no mischievousnesses throughout this performances, if I do not count that one that my schoolmate (who inspired me to write this post) just before the premiere got an idea to buy a bag of flour and sprinkled it all over his white miller's costume, so he could dust and strew it everywhere on the stage everytime he moved.
That's how we made our two school theatrical performances. We wanted to perform the next year, too, we already chose the play (it was "A Midsummer Night's Dream" from William Shakespeare), but we were unable to get our ensemble completed in that number of members that would be needed. Our older schoolmates already had their leaving school exams finished and entered various universities all around our country, my grade was just before these exams, so we had only a little time left for another things, the schoolmates from the third grade wanted to finish their exams in various languages and so on, and no one from the youngest students dared to join us. But what concerns me, I'm apparently able to remember all these moments and experiences even more than ten years after they happened. I didn't manage to step on the stage anymore after I finished my high school and university studies, up to now. The path of my life leads me in another direction so far. But I wouldn't hold myself back in case of a chance like this in the future. And of course I remember especially the patient and benevolent approach of our director Mr Faltejsek, who had to teach us all these theatrical basics - the pronounciation and working with our voice, the use of gestures and mimics, so we could get the character of our role as well as her momental mood... Fortunatelly it was obvious that Mr Faltejsek has got a lot of experiences with leading the ensembles of amateur actors of various age. A few months later one of my neighbours from our village even revealed to me that Mr Faltejsek was born and used to live there, too. And as a cherry on top was for me the information I found somewhere on the web that Mr Faltejsek is a schoolmate of famous Czech actors and playwrights Zdeněk Svěrák and Ladislav Smoljak (the authors of well-known fictional character Jára Cimrman), too. I'm quite glad I didn't know it before - it doesn't seem to be a good thing to help you with the stage-fright and shyness.
Anyway, I think it's good to thank in time to the people such as Mr Faltejsek, who try to transmit something good to others selflessly, push them towards something positive, help them to create something worthy, spend their time with them and share some precious moments together.
So at least for myself I want to say: "Mr Faltejsek - THANK YOU!"
Rudolf Faltejsek, our director (photo courtesy Ivo Mičkal)
Jak
tak koukám, ty záchvaty nostalgie, co mě popadají už od června,
zřejmě mají ještě nějakou dobu pokračovat. Tentokrát je
přiživil jeden z mých bývalých spolužáků ze střední školy.
Jak a čím? Jednoduše – o letošních prázdninách si udělal
výlet do italských Benátek, a zrovna před několika týdny z něj
sdílel své fotografie, včetně té, na které je místní socha
dramatika Carla Goldoniho, s poznámkou, že „si na mě u ní hned
vzpomněl“. Což je od něj samozřejmě moc milé a děkuju mu za
to.
Socha Carla Goldoniho v Benátkách
Proč
vlastně oba vzpomínáme zrovna na Carla Goldoniho? To souvisí
především s činností našeho školního dramatického kroužku,
ve kterém jsme spolu s několika dalšími našimi spolužáky oba
po dva roky za sebou účinkovali. Výběr z tvorby Carla Goldoniho
byl totiž tím, na co padla volba našeho pana režiséra Rudolfa
Faltejska pro naše první představení. A podle mého názoru to
byla volba více než šťastná. Už předtím někteří z nás
navštěvovali „konkurenční“ divadelní kroužek vedený naší
češtinářkou, ve kterém jsme se pracně zmohli na vánoční
představení zpěvohry „Betlém“, realizované tehdy ještě v
nezastřešených prostorách chodby naší školy (nutno přiznat,
že to byl pouze svižný rytmus vánočních koled, co tuhle naši
amatéřinu drželo pohromadě), a ke konci roku jakési pohádkové
vystoupení rovněž se zpěvy, na které si už sotva vzpomínám,
byť se odehrávalo v reprezentativnějších prostorách městského
kulturního sálu. Oproti tomu pan Faltejsek se svým tehdejším
ansámblem zvolil hru daleko náročnější, totiž Černošského
Pána Boha a pány IzraelityRoarka Bradforda. Její realizaci navíc
umístil do daleko vhodnějších prostor Divadla Jesličky,
využívaného místními ochotníky při škole umění. Dal tak té
mládeži ve věku 15-20 let možnost poznat to divadelní prostředí
se vším všudy i z druhé strany, tedy z pozice herce, nejen
příležitostného diváka, což s sebou obnáší i základní
seznámení se s činností dalších profesí s divadlem spojených
– ať jde o obsluhu opon, světel, kostymérnu a rekvizitář,
nápovědu... Naši spolužáci se svých rolí zhostili více než
dobře, představení mělo velký úspěch při premiéře i
reprízách a excelovali v něm i ti, kteří byli jinak považováni
za méně úspěšné studenty.
Další
rok už ovšem většina nás „divadelníků“ přešla právě k
panu Faltejskovi, zatímco „původní soubor“ až na pár výjimek
na pokračování své další činnosti právě pod vedením pana
Faltejska rezignoval a dotyční se spíš začali věnovat jiným
aktivitám, které jim naše škola nabízela. Došlo tedy k vytvoření souboru nového, omlazeného o kvintány (první ročník
vyššího gymnázia), a vše začalo pro pana Faltejska nanovo –
výběr a úprava hry, rozdělení rolí (podotýkám – mládeži,
se kterou se potkával předtím pouze v hodinách rétoriky a z
nichž nikoho vlastně osobně neznal), vysvětlování děje hry, no
a pak ona každotýdenní rutina v podobě čtených zkoušek, které
se tehdy ovšem ještě odbývaly právě v prostorách učeben naší
školy. To asi bývalo nejnáročnější, občas bylo zkrátka
především na chlapecké části našeho kroužku znát, že by po
náročné výuce spíš dala už přednost relaxaci někde u piva
nebo při sportu než dalším hodinám memorování a zkoušení
textu a interakce s ostatními účinkujícími. Bylo tudíž poměrně
náročné zařídit, aby se celý soubor, byť čítal jen asi okolo
15-20 členů, sešel pohromadě, většinou na zkouškách vždy
několik lidí chybělo a zkoušelo se ve skupinkách podle toho, kdo
byl právě přítomný, jak už to tak bývá.
Jak
už bylo řečeno, vybrali jsme si tedy italského dramatika Carla
Goldoniho, z jehož děl pro nás byl sestaven jakýsi kompilát,
založený převážně na Sluhovi dvou pánů, Mirandolině a
Poprasku na laguně. A jak už to tak chodí, jedna z hlavních rolí
– dívky, která se chce vdát proti vůli svého otce – připadla
právě na mě. Jak už jsem naznačila v jednom z předchozích
článků, byla jsem v té době pořád ještě tou postupně se ve
městě rozkoukávající holkou z vesnice, která se ostýchala
otevřít pusu a při každém vystoupení před spolužáky s
nějakým referátem bojovala s trémou. Ovšem právě proto jsem se
rozhodla chodit do souboru p.Faltejska, abych tuhle svou trému a
ostýchavost překonala a zjistila, jestli spolu s ostatními dokážu
vytvořit i nějaké komplexnější dílo, které je schopné
opakování. Je nepochybné, že pan Faltejsek coby zkušený herec a
režisér mou tehdejší nejistotu vycítil – a byť mohl do mé
role obsadit kurážnější děvčata, neměl nic proti tomu, abych
si ji vzala na starost já a „Beatrice“ tak byla cudná, nesmělá
– a spolehlivá v tom, že nezapomene text. Nu, snad jsem ho příliš
nezklamala.
Pro mě osobně to byla příležitost jak k seznámení
se se spolužáky, se kterými bych se jinak jen míjela na chodbě,
tak tedy i k práci na sobě samé, jak už jsem řekla. Zábavnou
formou, ovšem člověk už si tu uvědomoval, že je součástí
nějakého týmu, který je na jeho výkonech závislý. Byl to i
určitý způsob přechodu z dětského věku do mladší dospělosti
– najednou už člověk nebyl jen tím prckem se školním batohem
na zádech, který teprve začínal experimentovat s používáním
make-upu, ale už se po něm chtělo, aby se choval jako holka na
vdávání! Ba co hůř – role mi předepisovala i milostnou scénu,
byť vyjádřenou pouze zvuky za dekoracemi! Mně, která jsem tehdy
o opačné pohlaví téměř nejevila zájem a jejíž první
skutečný vztah byl ještě ukrytý v daleké budoucnosti! Ne že by
na tom ostatní nebyli více méně podobně, například role mého
otce se zhostil tehdy asi patnáctiletý spolužák z nižšího
ročníku. Pro mě to ovšem bylo fascinující právě v tom, že mi
role dovolovala a přikazovala dělat to, na co jsem si v reálu
ještě sama netroufla či jsem to jen nedělala – svádět a
odmítat nápadníky, hádat se s otcem, poroučet služce nebo
Truffaldinovi... Dokonce si vzpomínám, že na mě připadla hned
úvodní scéna, ve které dvě vdavekchtivé dívky věší prádlo
a přitom se spolu baví o počasí a chlapcích, a že jsem se tehdy
v těch svých 17 letech i trochu bála, jestli zvládnu to „prádlo“
pověsit „správně“, vzhledem k tomu, že jsem se doma k takovým
činnostem předtím ještě nedostala (přes týden jsem byla na
internátě a na víkendy jezdila domů, kde mi tenhle servis
obstarávala máma).
Nu,
postupně jsme se tedy se spolužáky „sehráli“ a přišel čas,
abychom také začali zkoušet přímo v prostorách divadla. Nebo
spíš divadélka, vždyť vnbspauditoriu bylo jen pár desítek míst.
Ale i tak... první setkání s takovýmhle prostředím... první
shromáždění nás „herců“ na jevišti, ještě bez kulis a
rekvizit, které jsme si z části sháněli i svépomocí, s
prázdným hledištěm (zatímco naši „hosté“ se v té chvíli
učili ve škole matematiku nebo češtinu), s jedním rozsvíceným
světlem a panem režisérem mluvícím nám do duše... A pak první
rozhýbání se, zkoušení ve skupinkách či dvojicích podle
příslušných scén, nacvičování si příchodů na scénu a
odchodů, motání se mezi oponami, přesuny v zákulisí z jedné
strany scény na druhou, vzpomínání, na které straně člověk
nechal text nebo nějakou svou rekvizitu... kuřácké pauzy, kdy nám
„Truffaldino“ hrál na klavír vedle scény Nohavicovu
„Vlaštovko, leť!“, zatímco my jsme s jiným spolužákem
filosofovali o nesmrtelnosti chrousta a dělitelnosti nulou... A pak
první vybírání a zkoušky kostýmů, výroba a stavění kulis...
Ty měl tehdy myslím na starosti spolužák, který je dnes
architektem, zatímco „Truffaldino“ se se svým herectvím
profesionalizoval. No a samozřejmě první vtipné momenty, jako
když si kluci odložili prázdné láhve od piva na bednu, na které
jsem stála a odříkávala svůj text „z okna domu“, načež
jsem se měla otočit a „vyběhnout z domu“ do popředí scény,
přičemž se všechny ty láhve pochopitelně poroučely k zemi jak
kuželky a já v ten moment překvapením a leknutím zapomněla
text.
Jestli
to vše byla „jen“ romantika? Svým způsobem ano, i když to
byla už do jisté míry i práce, člověk už věděl, že jiní by
si třeba netroufli nebo by nezvládli se naučit, odříkat a
odehrát těch pár desítek vět během asi hodinu trvajícího
představení. Kupodivu jsem ale nikdy neměla pocit, že na scénu
lezu proto, že chci, aby mi lidi tleskali a volali „Bravo!“,
nebo mě nějak obdivovali za to, jak jsem v té roli byla dobrá.
Ten potlesk na konci představení z mého pohledu patřil všem
hercům (a samozřejmě i režisérovi) stejně a měl nám potvrdit,
že jsme se z pohledu diváků zhostili svých rolí dobře a
vytvořili kvalitní produkci.
No a
pak už přišla premiéra, i s pravým „divadelním“ líčením
a účesy – tehdy se na nás cvičily studentky jedné místní
střední školy oboru kosmetička, které si zase náramně užívaly
tuhle možnost, takže jsem na premiéru měla oči myslím
namalované nazeleno a odpoledne na reprízu na růžovo a vlasy do dvou culíků, až se mě můj divadelní „otec“ ptal, jestli se
chystám na Šmoulí party. Hráli jsme nejdřív pro studenty
nižších tříd našeho gymnázia, odpoledne byla repríza pro rodiče a pozvané hosty a druhý den ještě pro vyšší ročníky
školy. Trému jsem samozřejmě měla obrovskou, ale opět se mi
potvrdilo, že když člověk přežije první momenty na scéně,
najednou nějak „vypne“ a místo na to, že na něj koukají
desítky lidí a svítí světla, se soustředí spíš na spoluhráče
na scéně a na to, co sám dělá a říká. A mí spolužáci to
prožívali ještě méně, dokonce si pamatuju i onu výraznou
zlomyslnost, kterou kluci provedli děvčatům při jejich společném
výstupu: při scéně v „kavárně“ si holky měly připít
„likérem“ (nahrazeným samozřejmě vodou) a pak pokračovat v
dialogu, ovšem kluci děvčatům na premiéru tajně podstrčili
místo vody vodku... což jim v zákulisí způsobilo nesmírné
veselí a holkám na scéně šok... Nicméně premiéra jinak
proběhla v pořádku a v poklidu, děj dospěl až k postupnému
povdávání a oženění se všech zúčastněných včetně
Truffaldina a závěrečné oponě doprovázené „Tak se vše
končí. Co bude dál? V Benátkách vypukne karneval. A naše
divadlo zůstane divadlem a smí se vysmát nám všem.“
Spolužáci
nám zatleskali a vrátili se do učeben a my měli pár hodin pauzu
před odpoledním představením pro rodiče a hosty. Vzpomínám si,
že jsem se tehdy ani moc nestihla odlíčit a jela na oběd do jedné
z místních čajoven, kde jsem se zašila do zadní místnosti s
konvicí čaje, učebnicí (testy přece jen nepočkaly) a pro
jistotu i textem naší hry – co kdyby mi místo něj při onom
odpoledním představení naskakoval přehled anglické literatury
19.století nebo chemické vzorečky...
Obdobným
způsobem proběhla i odpolední repríza – tentokrát už si ovšem
holky daly na spolužáky s lahví v ruce pozor. Rodiče, prarodiče,
členové učitelského sboru i další naši hosté byli vesměs s
našimi výkony spokojeni, jakož i my sami. Ovšem po téhle repríze
už se pomalu začínal dostavovat jistý pocit rutiny, spolu s vědomím, že následující den nás totéž čeká znovu,
tentokrát v představení pro zbytek starších spolužáků. Člověk
už prostě věděl, kdy má vejít na scénu a jak a kdo bude v
zákulisí čekat na svůj vlastní výstup, až se tam zas vrátí.
Takže jediné, co začínalo pomalu vadit, byl pocit, že tímhle
představením je vlastně konec našemu celoročnímu snažení,
které se už v téhle sestavě nikdy neodehraje.
Další
rok jsme se ovšem k panu režiséru Faltejskovi vrátili. Náš
soubor zůstal prakticky stejný, opět se řešila otázka „co
hrát letos?“. Volba tentokrát padla na Václava Klimenta Klicperu a
jeho hru „Každý něco pro vlast“, samozřejmě v patřičně
zkrácené úpravě. Dá se tedy říci, že motiv dívky, která se
chce vdát proti vůli jednoho z rodičů, zůstal z loňského
představení – tentokrát měla být proti matka správcovy dcery
Minky, kterážto role byla opět přidělena mně. Ke mně postavili
do dvojice nebohého Truffaldina, pardon – rozvážného mládence
Jesenského, jak už bylo uvedeno, spolužáka s největšími
hereckými zkušenostmi mezi námi. Snad jsem naše společné
výstupy příliš nepokazila. V průběhu děje hry mi byli ovšem
nabízeni různí jiní nápadníci, vyhovující spíše vkusu mé
panovačné matky, z nichž každý se měl prokázat nějakými
svými „zásluhami o vlast“, aby se o mě mohl ucházet. Moje
Minka ovšem vytrvale odmítala všechny ty potrhlé učitele,
majitele pivovaru, staré vinopalníky a mlynáře, a v klidu je
přenechávala klepy roznášejícím sousedkám. Nakonec se povedlo
i srdce „paní správcové“ obměkčit, prokázat, že Jesenský
má ze všech uchazečů největší „zásluhy o vlast“ i nejnadějnější budoucnost, a mohla se slavit svatba.
Mé
dojmy z přípravy a průběhu tohoto představení? Tentokrát už
jsem věděla, co od toho můžu čekat a co se bude chtít ode mne.
Místo rozkoukávání se v novém prostředí jsem se tak mohla spíš
soustředit na to, co po mně role požadovala. Byť tentokrát
postava Minky – dívky na vdávání zůstávala spíše ve stínu
výraznější paní správcové. Žádné zlomyslnosti se už během
představení nekonaly, snad jen ta, že onoho spolužáka, který mi
dal podnět k napsání tohoto článku a který byl obsazen do role
mlynáře, před premiérou napadlo zaskočit do obchodu a posypat si
bílý „mlynářský“ kostým moukou, kterou pak prášil a
trousil všude po jevišti v hustých oblacích, kdykoli se pohnul.
Taková
tedy byla naše dvě školní představení. Chtěli jsme hrát i
následující rok, dokonce jsme už měli vybránu hru – byl to
samotný Sen noci svatojánské od W. Shakespeara, ovšem už se nám
nepovedlo dát dohromady kompletní soubor v potřebném počtu
účinkujících. Starší spolužáci už měli po maturitě a
rozešli se na vysoké po celé zemi, můj ročník se k maturitě chystal,
takže měl už méně času, třeťáky čekaly jazykové zkoušky
apod. a z mladších a novějších studentů si nikdo nedodal
odvahy, aby se k nám připojil. Ovšem jak je vidět, já na tyhle
své zážitky dokážu vzpomínat i po víc jak deseti letech od
doby, kdy to vše probíhalo. Po odchodu z gymnázia a přechodu na
vysoké školy jsem se už na divadelní prkna nepostavila, aspoň
tedy prozatím. Moje životní cesta zatím zřejmě vede jinudy,
ovšem do budoucna bych se podobným příležitostem nebránila. A pochopitelně vzpomínám především na laskavý a trpělivý
přístup pana Faltejska, který nás musel naučit veškerým těm
divadelním základům – výslovnosti a práci s hlasem,
gestikulaci a mimice, abychom správně vystihli charakter naší
postavy i její momentální rozpoložení... Naštěstí bylo
poznat, že má pan Faltejsek bohaté a dlouholeté zkušenosti s
vedením divadelních ochotníků různých věkových kategorií.
Později mi dokonce jeden soused prozradil, že jde o rodáka z naší
vesnice. A strejda Google přidal pak už jen třešničku na dortu,
že se v osobě našeho milého pana učitele a režiséra skrývá
zároveň i spolužák pánů Svěráka a Smoljaka. Nu, možná je
lépe, že jsem to tehdy nevěděla, nic, co by člověku mohlo
pomoci při boji s trémou. Každopádně mám za to, že je vhodné včas poděkovat takovým lidem jako je právě on, kteří se snaží těm druhým něco nezištně předat, k něčemu je dovést, něco jim pomoci vytvořit, něco s nimi prožít.
Takže alespoň za sebe říkám: "Pane Faltejsku - DĚKUJU!"
1.jpg)
